Zradlo

31.8. - 7.8. Cesta po severu Itálie

Poslední letní dovolená bude vlakovýlet po severní Itálii! Jednak je potřeba využít studentských výhod, dokud je mám... a druhak bude v Trentu MT Marathon a na ten se můžeme přijet podívat oba. Protože po maratónu bude Ruda spěchat na úfalí seminář, vyjedeme o týden dřív a budeme výletovat před maratónem. Efektně jsme se zvládli na 2 týdny sbalit oba do jedné krosny a jednoho malinkého batůžku!

Tahle akce vyžadovala trochu více plánování než ostatní výlety. Jednak asi většina měst nemá Free Walking Tour, druhak jsme z ní stejně byli v Berlíně dost nespokojení, a tak jim už tolik nevěřím. Protože navíc Řím byl nejkrásnější a nejfotogeničtější město, jaké jsem zatím viděla, je třeba ani ostatní italské města nepodcenit a pořádně se na ně připravit. Času ale nakonec taky nemáme na rozdávání, tak jsem outsourcovala informace od spolužáka, který byl v Turíně na Erasmu a s jeho informacemi a s mapou železniční sítě jsme načrtli okruh, který projedeme a efektivně jsme tak prořezali prohledávání wikipedie :).

Nejlepší okruh Itálií nám vyšel na Benátky-Padova-Boloňa-Parma-Miláno-Verona-Lago di Garda-Trento. Na cestu jsem si pak při večerech lenosti na práci vytiskla o každém městě kus z wikiny, půjčila jsem si turistického průvodce v knihovně (uvnitř byly i mapy!) a doufala jsem že až to budu všechno číst, bude to dávat smysl. Číst je budeme až ve vlaku.

mapa
Mapa cesty vlakem

31.8. Vídeň

Přestup ve Vídni jsme se rozhodli trochu prodloužit, Vídeň je totiž fajn a navíc nás nebudou stresovat zpoždění. A že vlak do Benátek jede až v 9 večer, není důvod neudělat si výlet pořádně! Nabalili jsme si tedy řízky zbylé z oběda (dík Rudově mamce!), ráno nasedli do Railjetu (to trochu hrálo v plánování vlaku...) a dojeli kolem poledne do Vídně.

Už jsme ve Vídni několikrát byli, takže jsme šli na jistotu právě po tom, co jsme nestihli dříve. Chtěla jsem vidět Hundertwasserovy domy a Práter ve dne, takže první cíl byl jasný. Hundertwassery jsme okoukli zvenku, do jednoho nejde vejít a do Galerie se mi moc nechtělo (tolik €ček za to, že chci vidět jenom podlahy, to se mi zrovna nechtělo), tak jsme to pak vzali k Prátru.

U vchodu bylo muzeo voskových figurín madame Tussauds a Rudu hrozně zajímalo kolik to stojí (tip byl 20 éček) a tak jsme se tam šli kouknout. U dveří mě chytila nějaká paní s papírkem a mluvila cizozemsky, tak se otočil Ruda, aby vyrozuměl, že nám paní dává poukázku 1+1 zdarma, která končí dneska a ona už do muzea nejde. Supr, zjistili jsme že vstup je opravdu těch 20 éček a pro studenty jen o jedno levnější a děleno dvěma je to už fajn cena a já jsem vlastně v muzeu voskounů byla jen jednou před 10 lety... a z toho všeho plyne že jsme šli dovnitř :). Vevnitř jsme se fotili se slavnýma lidma a já jsem sportovala kolik jich poznám bez popisků (a celkem to šlo, buď jsem je neznala vůbec a nebo jsem je poznala, což samo sice nic neříká, ale věřte mi, že jsem frajer :)).

Když jsme vylezli ven, pršelo a neměli jsme moc náladu na blbosti, tak jsme se jen tak potulovali až jsme nasedli do tramvaje jedna a dva a asi třikrát obkroužili město vyhlídkovou trasou. Pak jsme dokroužili městem na nádraží, kde jsme snědli tradiční rakouský kebab a naskočili do spacího vlaku který jel přímo do Benátek.

1.9. Benátky

Při příjezdu do Benátek nás probudili ve spacím vlaku snídaní (čajem a houskama s marmeládou) v ceně (taky je to 40 € za ležení ve čtyřpostelovém kupé). Spací vlaky mají mimochodem super, za celou cestu nikdo nepočural záchod a nebála jsem se chodit tam bosky. A v umývárně měli kalíšky s pitnou vodou a ta umývárna se nerozpadala za jízdy, fakt supr! No, teď k Benátkám - přejeli jsme most (všichni čumící na vodu a na lodě) a vystoupili jsme na Venezia Santa Lucia. První krok bylo získat mapu - ale v Benátkách všechny mapy prodávali za 2,5 € a to se nám nechtělo platit, protože moje vnitřní filosofie říká, že mapy jsou zadarmo. Takže jsme se rozhodli používat mapu, která je v průvodci a prdět na vydřiduchy.

Výlet jsme začali vaporettem (vodním autobusem) po Canale Grande skz Benátky pod Ponto di Rialto i kolem Dóžecího paláce. Sice trochu pršelo ale nevadilo to protože bylo všechno moc hezké. Zjistili jsme taky, že jinak bychom si stejně ten velký kanál prohlídnout nedokázali, je tam jen málo uliček k němu, jenom 4 mosty přes a na každém ještě milion lidí. Vystoupili jsme za Dóžetem, abychom pochodovali chvilku někde, kde je klid od turistů.

Pochodili jsme po přístavu, zalezli jsme do nějakého kostela a pak jsme šli kouknout zblízka na Dogeho, kampanilu na které Galileo ukazoval Dogemu svůj první dalekohled a pozorovali spolu Jupitera a taky mrknout co mysleli tou byzantskou architekturou na Chiesa di San Marco. Okoukli jsme všechno na náměstí, i ten kostel (ten bohužel zrovna opravovali tak byl schovaný za plentou, ale stačilo to a pochopili jsme ty kupole) a pak jsme utíkali pryč od turistů prozkoumávat uličky. Prý, že je super jít do Dóžecího paláce, protože je vážně krásný. My jsme dovnitř nešli, protože tam byla hrozná fronta a navíc nebyl úplně nejlevnější a prostě se nám fakt nechtělo.

Cca jsme používali průzkum města jak byl v průvodci, ale protože ta trasa byla trochu divná, často jsme se odchýlili (protože jsme chtěli skončit na nádraží a ne znova na náměstí, fakt divný ten chlap co to psal). Vlezli jsme do každého kostela a plivali na každou gondolu (vskutečnosti ne), fotili, fotili fotili a měli se fajn. Po cestě jsme se stavili taky na oběd, snědla jsem boloňské špagety, kterýma jsem si pokydlala rifle a ten flek vůbec nejde vyprat.

Největší návaly turistů byly na náměstí San Marco a na Pontu di Rialto a když jsme z těch míst zvládli včas utéct, Benátky jsme si hrozně užili. Asi v 9 večer jsme pak přejeli do Padovy do hotelu spát.

2.9. Padova a Boloňa

Hotel v Padově byl fakt divný. Docela špatně se hledal, asi protože vypadal jako nemocnice a nebo proto, že ve skutečnosti byl nemocnice. Akorát vyhradili kus patra na hotel. Snídaně taky hnusná, nebyl tam ani kus slaného pečiva a žádné rozumné slané jídlo a to sladké taky všechno plastové z pytlíku. Aspoň jsem tam čmajzla čerstvé kiwi, ty už mimochodem taky mohli usušit, aby se to hodilo do party. Taky jsem tam zvládla získat mapu města, takže aspoň něco.

Padova je o poznání menší než Benátky a mnohem živější. Prošli jsme si turistické centrum, nejstarší botanickou zahradu ever a baziliku svatého Antonína. Dovnitř jsme nakoukli jen do kaple Scrovegni, všude psali že jsou tam slavné malby Giotta a je to hrozně vzácné. Byla to doopravdy pěkná prohlídka, pustili nám k tomu video, kde nám vysvětlili na co to koukáme. Včetně toho, že si ten kostelík postavil bohatý padovan aby upomněl a uctil svoji rodinu (bozi už vyšli z módy nebo byl namyšlený? :-)) a objednal si široko daleko nejlepšího malíře na interiér. Dokonce i popsali co je na zdech a tak jsme nečuměli jak péra z gauče, ale čuměli jsme... no úplně jinak, bylo to pěkné.

Z Padovy jsme v brzkém odpoledni sebrali kus žvance a utíkali na vlak do Boloni, abychom tam byli dřív než Italové všechno pozavírají. Mapu jsem měla v průvodci a Ruda měl kousek u nádraží, který já jsem neměla, v tabletu. Boloňa je město nejstarší univerzity ever a spousty kilometrů podloubí. Chodit v podloubí jsme zvládali skvěle a do univerzity jsme nakoukli taky. Myslím, že v Padově (2. nejstarší univerzita) se dá nakouknout i do starého přednáškového pitevního sálu, ale zrovna se opravoval a tak nebyl přístupný. Jestli to bylo v Boloni tak je to vlastně taky jedno, prostě jsme tam nebyli. V Boloni ale bylo přístupné antropologické muzeum voskových figurín. Takových pitevních figurín, se spoustou zajímavých nemocí, odhalených orgánových soustav a tak. Učební pomůcky to jsou bezesporu naprosto perfektní, prostě nebylo dost mrtvol, aby měl každý svoji a vykopávat hroby jim asi taky už nepřišlo ono. Siamské dvojčata se taky nerodí každý den a takhle se na ně může každý podívat. A taky jsme byli děsně rádi, že nejsme doktoři - teda aspoň já, ikdyž nás celkem těšilo, že jsme podle zapamatovaných středoškolských učebnicových obrázků poznali spoustu věciček a trubiček dost do detailu. A je to pořád lepší než ta super výstava Bodies 30 naložených číňanů. Každopádně, když jsme muzeum opouštěli, cítili jsme se trochu divně a jak jsme před vstupem měli hlad, pak už jsme ho radši moc neměli. V muzeu jsem nefotila.

Pak jsme procházeli památky, ještě jsme teda po cestě zaskočili do nějaké z univerzitních budov, kde měli busty slavných alumni, kam patří taky Mikuláš Koperník, se kterým se Ruda vyfotil. Zrovna tam probíhala poster session nějakých atomových fyziků či co, ty jsme taky očuměli. Šli jsme taky kolem boloňských věží. Obě jsou šikmé, že jednu radši nedodělali, ale nějak záhadně ze všech úhlů na fotce vypadaly hrozně rovně (široké sklo a divná perspektiva z pohledu, prostě smůla). Na náměstí měli Neptunovu fontánu, jako asi v každém městě jak tak koukám, kde byla hrozně nemravná mořská "panna". Za fontánou pak seděl místní Duomo s nedodělanou fasádou z růžového veronského mramoru (v Miláně ho zvládli dodělat a celý omramorovat a nedivím se, že jim v Boloni prostě došel cash, nervy a taky se vlastně občas trochu hádali s Veronou). Večer, když už pak všude zavřeli, jsme zaskočili na pizzu do univerzitní části města, protože byla hodně živá. Pak úplně na večer jsme nasedli na vlak a dojeli do Parmy, kde jsme se ubydleli a spali jako miminka.

3.9. Parma

Parma je rodiště Parmské šunky a Parmezánu - dvou nejlepších věcí na světě! Hotel byl skvělá změna po padovské nemocnici. Měl příjemnou měkkou postel, čokoládky, hodně ručníků a skvělé snídaně s čerstvýma croissantama, vařenýma vajíčkama a skvělým kapučínem. Taky jsme si tam vzali mapu města a tak jsme nemuseli nic honit. Parma sama o sobě po Benátkách a předchozím 2v1 výletu byla vlastně taková dost prázdná a nic moc tam nebylo (ikdyž tam toho teda bylo 10* víc než všude u nás :)).

V Parmě jsme měli spoustu času a tak jsme se dopoledne procházeli po parku plném kaštanů. Pak jsme zaskočili do místního archeologického muzea, kde zase chyběla většina popisků v angličtině a tak jsme jenom koukali na prasklé vázy a ohnuté drátky a snažili se v tom najít nějaký smysl (docela to nešlo). Pak jsme vlezli do jejich dřevěného renesančního divadla, které jim sice rozprášili ve druhé světové a ještě jim pak vyhořelo, ale postavili ho znova a pouští do něj lidi.

Hodně jsem se těšila na jejich baptisterium (křestní kaple), které je asi ze všech staveb nejvýraznější a nejpěknější. A taky z venku celé růžové mramorem a osmiúhelníkové a z venku i zevnitř plné mocnin dvojky! Zašla jsem i dovnitř, Ruda nechtěl a chtěl radši jíst šunku. Vevnitř byly hezké obrázky a zase knížka s popiskama každé fresky, tak jsem tam strávila asi půl hodiny, ikdyž to je docela maličký baráček. Obecně jsme v Parmě spíš odpočívali, jedli šunku a sýr a zase šunku a sýr a pili víno a jedli zmrzlinu. Naučila jsem se tam spoustu užitečných slov, které znamenají ovocné příchutě zmrzlin (jako lampone, pesco a mirtillo, všechny naprosto boží). Koktejlem z borůvkové zmrzliny jsem si pokydlala tílko a taky to nejde vyprat, asi ho budu muset pomalovat, jsem fakt čuně :).

4.9. Miláno

Ráno v Parmě jsme vstali a vyjeli do Milána. Tam jsme odhodili batohy v hostelu, vzali jim mapu města a vyrazili do města. Rozhodli jsme se koupit si lístek na metro, protože Miláno je fakt velké.

Prvně jsme mířili do centra na jejich super Duomo a Galleria Vittorio Emanuele II (btw První Pasáž EVR!!!, Lucerna a vůbec všechny v Praze jsou po ní, žabaři!) Na Duomo jsme čuměli s otevřenýma pusama (má navršku 2,5 tisíc věžiček, stavěli to asi 800 let a všechno vydrželi v gotickém stylu, a takových baráků italové moc nemají). V průvodci psali, že se dá vyjet výtahem na střechu, ale ve skutečnosti tam jde i vyjít po schodech a je to levnější. Schodů je míň než na běžnou rozhlednu, dobře se po nich chodí a odměna nahoře je mnohem lepší. Páč jsem ještě nikdy neviděla střechu kostela zblízka, taky jsem čuměla jak puk. Vůbec nevím, proč se piplají s tolika věžičkama a soškama, když je dole těch 100m hluboko na náměstí nikdo neuvidí. A viděli jsme taky zblízka chrliče, super! :) Nahoře na střeše občas přidají pár laviček a dělají tam konzerty vážné hudby. Vevnitř vypadá Duomo jako každé jiné Duomo v Itálii, půlka z nich má nějaké Michelangely a Tiziany vevnitř a po stopadesáti kostelech už na ně koukáme jako na rozpuštěné a vypuštěné kachny. Vedle Duoma je ještě muzeum o konstrukci a opravách Duoma, kde jsou spousty originálních soch, postupy restaurování, třevěné modely celého Duoma a i něteré reliéfy i se studiema - malbou a reliéfem ve dřevě.

Galerie vedle Duoma je taky supr. Dokonce jsme s popiskama zvládli rozluštit a identifikovat mozaiky na průchodech :). Fotky z ní nemám, protože tam zrovna stál takový restaurační (jako opravovací) kolos a nebylo to hezké (to, co dělal, bylo). Pak vykoukaní jsme se vydali trochu z centra do vědeckého muzea. Podle průvodce tam měly být postavené modely strojů podle Leonardových kreseb a tak jsme se na to docela těšili. Bylo nám trochu smutno, když jsme zjistili, že je kus muzea zrovna v opravě, ale pak jsme zjistili že i tak je opravdu gigantické a kromě sekce o Leonardovi je tam pár aut, výstava zlatnictví, hudby, hodinářství, počítačů, telegrafů a kdoví čeho všecho a pak člověk ještě zjiští že to má další patro s chemickou laboratoří a pak ještě jeden barák, do kterého strčili pár letadel, ponorku a několik lodí. Na školní exkurzi super, to nezvládnou projít ani za týden :).

Muzeo zavřelo a tak jsme rychle utíkali k Hradu Sforzů abychom ho stihli ještě otevřený. Nečekali jsme, že v muzeu strávíme tolik času a pak nám takhle chybne :). Hrad jsme ještě stihli a ještě jsme se mohli koukat kolem asi hodinu, než ho v 7 zamkli. Pak jsme trochu procházeli park (Italové hodně běhají a mají v parcích spoustu pítek a toi toiek) V parku je taky nějaká římská aréna, ale mají v ní fotbalový stadion a nedá se vejít. Poté, co nás vyhnali z hradu, jsme se vydali úplně daleko z centra najít ve sportovním parku 8 metrů vysokou sochu koně. Koně měl taky udělat Leonardo, ale po té co 16 let studoval koně a připravil si formu, rozhodli se použít materiál radši na děla, protože šli do války. Tak jindy, no - a taky že jo, nějaký sběratel si o tom přečetl v časopise, zbantoval kámoše a vědce a udělali si ji podle jeho návrhů sami. Story je to fajn, ale najít toho koně nás stálo dost nervy protože ty sportovní stadiony jsou velké jako kráva, stěny jsou hnusné a posprejované, nic není průchozí a kolem jsou jenom silnice a počůrané stromy, fuj :) Vidět koňa bylo fajn, ale za tu cestu to fakt nestálo. Ještěže jsme pak našli autobus a ten nás zachránil, jinak bych se tam asi zbláznila.

Nakonec jsme se ještě před spaním stihli stavit na jídlo a pak spát. Ráno jsme vstali, zajeli se ještě rychle kouknout na divadlo La Scala, okouknout pořádně hlavní nádraží a jeli jsme do Trenta. Přestupovali jsme ve Veroně kde jsme měli hlad a Ruda když objednával nějakou pizza věc, objednal pro mě něco jiného než jsem chtěla a pro sebe si vzal Macedonii, která měla cedulku mezi těma pizza věcma a vskutečnosti to byl ovocný salát :). Byli jsme po týdnu celkem vyšťavení a v Trentu jsme si jenom váleli šunky, plánovali jsme víkend ve Veroně a u Laga di Garda a šli na pořádně dobrou pizzu se spoustou vína.

6.9. Verona a 7.9. Arco a Riva del Garda

Po snídani jsme ještě jednou prohledali vlaky a zjistili jsme, že můžeme jet trochu později a tak jsme ještě trochu vydýchávali spoustu vína. Vyrazili jsme pak na vlak do Verony a celou cestu jsme čuměli na hory kolem a to i ve vlaku. Ve Veroně ten večer hráli v aréně operu Romea a Julie, ale bohužel jsme na ni nešli, protože nejel vlak zpátky do Trenta. Škoda, opera v Italštině by možná byla srozumitelnější než jakákoliv jiná. Určitě by nebyla horší a Italové skvěle ovládají umění hovořit tak, že jim rozumí i lidi, kteří nekvákají italsky :).

Ve Veroně jsme měli docela omezené plány - hlavní byla aréna, protože v koloseu jsme nebyli, a taky římské divadlo, protože to jsme ještě vůbec nikde neviděli. Juliiny hroby a balkóny nás moc netankovaly a kostelů jsme byli dost přejezení (asi musíme příště namíchat města s nějakou tou přírodou). První krok bylo získat mapu, kterou jsem si sice předem stáhla online (v průvodci teda ale byla taky), ale zadarmo jsme ji dostali i v turistickém centru u arény. Pak jsme zaběhli hned do arény, hurá. V aréně zrovna bylo pódium a sedačky, aby tam mohli hrát opery a jiné věci. Sice nám přišlo cool, že ji nerozebrali a nepostavili z ní třeba most, a místo toho ji pořád používají a dokonce celkem správným způsobem, marně jsme si lámali hlavu jak by to vypadalo bez pódia - asi ještě musíme vidět to koloseo. Ruda se celý udivoval, jak je to možné, že ohledně sportovních stadionů jsme za 2000 let nevymysleli nic lepšího než přidat plastové sedačky (prostě, ty nové stadiony vypadají dost podobně a to včetně těch chodeb a schodů v zázemí). I ty sedačky vlastně děláme špatně, protože jak bylo hezky tak se celá zkultivovaná část rozpálila a já jsem si připadala jak pečené kuře. Na kamenné části bylo o dobrých pár stupňů míň. Římské divadlo bylo zrovna zkultivované stejným způsobem a nějaká kapela tam zrovna zkoušela. Místní muzeo je už rok zavřené a tak jsme jenom koukali kolem.

Cestou jsme šli přes dva kostely kde jsme jenom nakoukli v neplacené zóně a šli pryč. Taky jsme nakoukli k Juliinu balkónu, kde bylo milion lidí a po všech stromech milion zámků a po zdech miliarda podepsaných pitomců a ti nejromantičtější frajeři tam ještě přilepovali náplasti a psali to na ně a nebo ještě líp na žvýkačky a to bylo fakt už dost nechutné. Po cestě z města jsme šli po parku na městských hradbách až k Porta Nuova (ve které asi spí bezďáci nebo co) která je zvenku a zdálky moc hezká až na vlak a frr do Trenta.

Večer jsme hrozně složitě lámali jízdní řády a luštili jejich svátky a nesvátky, abychom naplánovali to Lago. Podle internetu to vypadalo, že ho lidi raději dělají z jižní strany, kde je mnohem víc věcí a tak asi kdybych to plánovala znovu, spala bych ve veroně a byla by i opera, i spodek laga (to bych taky asi dala víc na Miláno a míň na Parmu, sorry Parmo). Nicméně, do Rivy u jezera jede autobus přes Arco, kde je stará zřícenina hradu asi z roku 1100. Ten jsme hrozně moc chtěla vidět a byl hrozně pěkný. Jednak k tomu byl skvělý audio průvodce, hrad je relativně zachovalý a taky byl z hradu prostě překrásný výhled. Když jsme skončili s hradem, tak tak jel autobus do Rivy a tak jsem přemluvila Rudu ho stihnout a obědvat až v Rivě protože jinak bychom museli jít ty 4 kiláky po silnici pěšky a bez mapy. V Rivě jsme pojedli, popili, nepokydlala jsem si výjimečně žádný kus oblečení (jenom mi jezero ošplíchlo zadnici), děsně haluzácky jsme pak našli (dík internete) zastávku busu zpět a tak jsme se šťastně dokázali i vrátit zpět.

V pondělí už pak začal MT Marathon, kde jsem se hodně vzdělávali a Ruda prezentoval poster. Ve středu jsme se ještě na dvě hoďky skočili koupat k jinému Lagu a ve čtvrtek byl organizovaný výlet na jednu horu.

©Vendula Rosová 2010 - 2018