Zradlo

O Jump parku, luxaci kolene a Vinohradské nemocnici (březen 2016)

Jump park

V pátek jsme s Andrejkou vyrazily do Jumpparku. Jája má jarní prázdniny (rozpůlila je a strávila je se mnou a bráchou v Brně a v Praze). Já jsem do Jumpparku dostala poukaz od Rudy na Vánoce. Bylo pro nás trochu náročné se tam dostat, protože jsme na Želivském nedokázaly najít přestupní zastávku a začaly nám ujíždět autobusy i tramvaje. Začala jsem stresovat, že se tam nedostaneme a že nás tam nepustí, a že je to teda pěkně na hovno, když je to ta jediná aktivita, kterou jsem zvládla naplánovat předem. V nervech jsme pak ze zastávky šly do parku špatným směrem. Pak, asi v celou (měly jsme přijít 15 min před celou, kvůli převlečení a instruktážnímu videu), jsem teda napůl rezignovaně zoufale zkusila štěstí, zda nás přecejen na trampolínky nepustí (vnitřní autista byl naprosto zděšen z toho, že jdeme pozdě a ještě se dovolíme hloupě ptát!). Ale dovnitř nás pustili, no juchů. :)

Paní nás poslala rychle do šatny a dala nám svižné školení (žádné blbiny, doskakovat na obě nohy, jen jeden člověk na trampolíně, běžte si hrát!). Hopsaly jsme, skákaly do foam pitu, házely na koš. Andy je unavená, já ne, tak skáču a chci skočit vysoko! Při jednom z doskoků se mi spodní část nohy a horní část nohy rozejde v koleni různými směry. Souběžně s hroucením se na zem křičím diagnózu "áááá doprdele já mám vykloubené koleno" a Andy shání personál.

Personál se ptá, jestli pohnu nohou - nepohnu, bolí jako čert. Po krátké demonstraci a nejistých prohlášeních ("vypadá trochu nakřivo") se volá sanita. Našla jsem celkem úlevovou polohu, v bolesti občas okusuju trampolínu, jeden hoch se mnou lehce konverzuje, zbytek si prohlíží bezpečnostní video. Ptám se, jestli se to děje často, ale prý moc ne. S kotníky si většinou poradí i sami, koleno ještě neměli. Vrací se další lidi a popisují mi, jak to vypadalo, která kamera mě natočila a že to byl fakt hnus - video mi ale nedali ani neukázali. V mezičase děti rozhoupávají mou trampolínu skákáním na těch sousedních a nechávají se vyhánět pryč hlídajícím zřízencem. Jedno z dětí mi neočekávaně proběhne po trampolíně, místností se rozezní "do píče" a moje úlevová poloha je v troskách. Děti už kolem neskáčou. Personál mi chladí koleno sprejem, Andy sbalila věci a napájí mě, než přijedou pánové se sanitkou.

Po nekonečné době přichází sanitka. Saniťák č. 1 padá ve druhé řadě trampolín na držku. Kolem nohy mi nafoukli nějaký balón, usazujou mě na nosítkovací plachtu a nesou ven. Zatímco mě nesou, děti blbě civí a z rozhlasu zní hlášení "Skákání na trampolíně je zábava, ale může být i nebezpečné". Přijde mi to směšné a tak se tomu směju (některý nosič se taky dovolil uchechtnout). Doznívá to "nikdy nedoskakujte jen na jednu nohu" a říkám "jo, to je dobrá rada", někdo z nosičů dodává "škoda že pozdě, co?" a já si říkám, že to je asi přesně to, co se mi omylem muselo podařit.

Do sanitky mě usazují naštěstí i s Andy, která zkušeně nese všechny věci a dělá mi ruce. Vytahuje občanku a zdravotní průkazku. Saniťák č. 2 se omlouvá, že cesta bude houpat a bude mě to bolet (a nekecal). Saniťák č. 1 si stěžuje, že ten jumppark neudělali v jiné části Prahy, protože to je furt něco. Pak mi vypráví o pánovi se zlomeným 3. a 4. krčním obratlem při saltu vzad. Na chvíli mě přestala bolet noha - pán to ale prý přežil a možná i odešel po svých, protože prý neměl poraněnou míchu. WOW. Možná ale třeba umřel, jen mi to saniťák nechtěl říkat.

V sanitce si uvědomuju, že jsem nikdy nejela sanitkou (a doma si to napíšu do deníčku věcí, co jsem dělala prvně v životě). Napadne mě udělat si fotku, ale neodvážím se nahlas požádat o mobil, abych nebyla za debila. O exkluzivní foto tedy přicházím, škoda.

Nemocnice

V nemocnici mě přijmou a jen vjíždím do dveří, chytají se za hlavu ("zase ten jump park! Synátor tam chce jít se školou, no zakázala jsem mu to!"). Odfixovali nohu a bolí zase trochu víc. Průběžně se pořád ptají na léky a alergie a jsou rádi že žádné nemám. Pánové doktoři mi šahají na nohu, občas řvu, aby si nemysleli, že mě to nebolí. Jedem na rentgen. Po cestě je mi líto, že jsem si nevyřídila úrazové připojištění, protože už na něj od začátku Krav Magy trochu myslím. Na rentgenu mi verglujou s nohou a občas křičím, občas se mi noha třese jako ratlík, ale kosti jsou jako klín a já s tím moc neudělám (v propouštěcí zprávě se píše, že některé snímky jsou k ničemu).

Po příjezdu z rengenu čeká sympatický ortoped č.1 a nařídí sundat gatě. Vzpomenu si na dobrou radu "vezmi si hezké spodní prádlo, nikdy nevíš kdo ho uvidí" a jsem ráda, že se mi to dneska povedlo. Připisuju dovětek "a ohol si nohy, i když je zima!", to se mi totiž nepovedlo.

Ortoped č. 1 mi šahá a tahá za nohu a já občas úpím. Navrhne, že bych mohla dostat něco na bolest, jestli jsem to v sanitce už nedostala. Ulevila jsem si, že mám asi chvíli čas vydechnout. Pak je kolem mnoho lidí, on si furt hraje s mojí nohou, mě to bolí a pomínají mi, že mám dýchat. Pak sympatický ortoped č. 1 asi vytuší příležitost, udělá "lup", kost skočí do jamky, já vyskočím nahoru a řvu jak tur asi toto:
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáááá áááááááááááááááááááááá ááááááááá áááááááá áááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáááááááááááááááá áááááááááááá áááááááááááááááááááá ááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáááááááááááááááááááááá áááááááááááá ááááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáááááááááááááááááááááááááááááááááááá ááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáááááááááááááá ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaááááááááááááááááááááááá áááááááááááááááá áááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaááááááá áááááááááááááá áááááááááááááááááá áááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaááááááá ááááááááááááááááááááááááááááááááááááá ááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaááááááááááááááááá ááááááááááááááááá ááááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁaaaaaaáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá ááááááááááááááÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"

Mezitím se mě ptají jestli je to dobré a já pak to "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaa aaaáááááááááááááááááááááááááááááááááááá ááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁaaaaaaáá ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" přerušuju s tím, že je to super, protože kost vážně sedí dobře a je to úleva. Pak se sestra ptá, jestli mi teda ještě má dávat tu injekci proti bolesti. Doktor řekne, že jo, tak mě navíc ještě píchne.

Pak když už neřvu, dají mi ortézu a ptají na věci jako alergie, těhotenství, práci (cože vážně programátor???), léky, klíčové slovo pro informace, koho informovat, jestli jsem už byla operovaná (jejich radost ohledně jedné absolvované bezproblémové celkové anestezie mě přesvědčila o tom, že se to bude opakovat). Ptají se, jestli mi vadí přítomnost budoucích lékařů, což nechápu, protože si představuju jen sklad budoucího vepřového a taky si myslím, že chci, aby za mnou v budoucnosti přišli lékaři. Říkám ať to vidí každý, kdo chce, ale co to znamená jsem pochopila až v sobotu ráno.

V některou chvíli mě vezou na kontrolní rentgen, kde se po cestě dozvídám, že úplné vykloubení kolene není moc časté a že jsem teda docela rarita. Normální lidi si prostě vykloubí čéšku. Rengenující pán se ptá, kde mám nohu. Říkám, že mi ji ortoped č. 1 uřízl a už mě nebolí. Kontrolní rentgen bolí míň a koleno už vypadá jako koleno.

Na příjmu mi ještě pohybujou nohou, pohybujou kotníkem a dozvídám se, že budou pár dní hlídat, jestli mám v pořádku nervy a cévy, protože se mohly přidat do hry škatulata spolu s kostma. Drama končí, dají mi už pokoj.

Na pokoji (pro 6, je nás tu jen 5 marodů) řešíme s Andy logistiku, protože je v Praze teď odkázaná sama na sebe. Já pláču, protože jsem to zapomněla udělat, když jsem ještě měla koleno v prdeli. Sestřičce přiznávám, že netuším, kde jsem a tak mi dává pokyny pro návštěvy a sice pořád nevím kde jsem, ale vím, co říkat lidem, aby se sem dostali. Andy po konzultaci s mamkou dostává seznam nezbytností, které mi má přinést z Modřan (hlavně 3 internety!). Pak ty dopravní záležitosti. Andrejku odveze kamarád Péťa a s sebou přiveze nabíječku na mobil, čímž mi zajistí nekonečný internet. Taky přinese čokoládovou rybu a ta mi dělá radost :). Asi v 9 večer nás spolunocležnice vyhánějí, že chtějí spát. Andík s Péťou jedou pryč, já jdu internetovat nabyté vědomosti a informovat svět. Tím a injekcí na ředění krve končí den č. 1 :).

Nemocnice v sobotu

Když přišel ráno ovazovat nohy mladík, co vypadal tak na 18, pochopila jsem ty budoucí doktory, ale přítomnost studentů mi neva, jen ať se mrknou.

Někdy ráno je snídaně a v mezičase prozkoumávám kódový jazyk, jak se tady sestřičkám ohlašuje čůrání, protože chodit nejspíš nesmím. Chodí se na mísu, není to nic moc, ale nejsem úplná zdechlina a umím to docela důstojně :).

Průběžně za mnou zaskakuje ortoped č. 1 a občas přichází i nový ortoped č. 2. Ortoped č. 1 mlčí a sahá mi kromě kolena i na kotník. Kotník mám v pořádku a tak ho moc nechápu. Ortoped č. 2 v jednu chvíli zamumlal, že se koleno napustilo, takže půl záhady je vyřešena - budeme odšťavňovat koleno. Občas předvádím své umění hýbat prsty u nohy a jde mi to, doktoři jsou rádi, možná to je můj speciální talent. Při vizitě mi oznámí, že budeme dělat punkci a koukat, jestli vybereme jen krev nebo i něco víc, co by řeklo, že je to špatné.

Na vypouštění kolene mě připravuje sestra, která se tváří hloupě a to mi má vlastně jen vydesinfikovat koleno. Taky sympatický ortoped č. 2 přišel a byl verbálně dost nedočkavý (ale já bych byla asi taky, sestřička vypadala jakoby to dělala snad prvně, ale to vypadala už tak na 35). Snažila jsem se tvářit drsně, ale při vypouštění jsem občas vypouštěla "ty vole". Nebyla jsem si jistá, jestli si to ortoped č. 2 vezme osobně, ale nemohla jsem si pomoct a vlastně mi přišlo, že to nevadí, protože na sestřičku trochu štěkal :). Vypustil mi 65 kubíků krve, asi jsem splnila normu.

Ortoped č. 2 mi slíbil vychytralou sádru (dole sádra, nahoře obvaz, aby bylo koleno přístupné, ale fixované) a že tím skončí moje sobotní utrpení. Usmíval se, takže si nemyslí, že je ten vůl, o kterém jsem mluvila.

Na sádrování jsem se opět dozvěděla, že všichni zbožňujou jump park. Pověděli mi o pánovi s obratli, ale tu story už jsem znala, tak mi povídali o pánovi s otevřenou zlomeninou bérce. Pochválili mé vykloubení (jeden řekl, že moje bylo první co viděl, po 8 letech, druhý že už ale jedno takové viděl). Pochválili mě, že hýbu prsty a že chvíli udržím nohu ve vzduchu a že se jim dobře sádruje moje socha. Sestřička (nebo doktorka?) zopakovala story se synem, který nikdy nepůjde do jump parku a přidala story o tom, že (pravdpodobně) ortoped č. 1 zareagoval na zprávu o vykloubeném koleni "Ne to nemůže být" a taky nejrychlejším příchodem na pohotovost v historii nemocnice. Myslím ale, že řekla jméno ortopeda č. 2, ale toho si odtamtud nepamatuju. Aspoň to pro doktory není nuda. Představuju si to jako v televizi, jak se perou, kdo bude nahazovat výjmečně ujetou kost :).

Po cestě zpět jsem si všimla, že cca 3 obrazovky se do chodeb svítivě usmívaly modrou smrtí. Uvažovala jsem, že si zapamatuju kód chyby, ale nechtělo se mi.

Po obědě přišla Andrejka s věcma, vybavila mě počítačem, další nabíječkou, ručníkem, županem atp. a když nastal čas, vydala se na vlak do Bohumína. Prázdniny jsme si ani jedna takhle úplně nepředstavovaly, ale Ája je hrozně šikovná (a to je 13letý puberťák) wow. A vzala si tričko, které jsme spolu ve čtvrtek večer nažehlovaly a zdobily, takže mě taky potěšila, jak jí to sluší.

Do večera jsem pak jen internetovala, bolela hlavou, pospávala. V jednu chvíli ještě přišla slečna z rehabilitace, ale s polozasádrovanou nohou mi moc nezacvičila. Poradila mi stahovat zadek, hýbat prsty (jo to umím, to mi jde!) a natahovat tu druhou nohu. Večer jsem se taky pokusila vyhledat, jak se jmenujou ortopedi č. 1 a č. 2. Web fakultky ale nestojí za nic. Našla jsem jen jmenný seznam doktorů, který jsem pak porovnávala s výsledky vyhledávání vyučujících na 3. LF UK v SISu a fotkama tam. Identifikovala jsem ortopeda č.2, i když si teď nejsem jistá, jestli tam někdy nebyl i nějaký jiný. Ortopeda č. 1 poznám podle zajímavých brýlí, ale ty nikdo na fotce neměl. Jeden adept vypadal na fotce starší než ve skutečnosti a častěji to bývá naopak. Říkám si, že si to možná někdy přečtu na cedulce, ale už mi dlouho nebyl šahat na kotník.

Nemocnice v neděli

V neděli ráno chodili doktoři a snídaně v jiném pořadí, než jsem je čekala, takže jsem při návštěvě ortopeda č. 2 napůl spala. Předpověděl mi, že budu dnes magneticky rezonovat. Taky mi šahal na kotník, ale k tomu zamumlal, že hezky tepe, takže druhá záhada je taky vyřešena (ortoped č. 1 není ujetý, kontroloval krevní oběh).

Paní naproti s ulomeným krčkem kyčelního kloubu se dočkala operace a radostně odjela na sál. Jedna paní se zlomeným loktem odešla už včera a na její místo nám přivezli paní, která přijela z JIPky po operaci. Ta paní se při obědě trochu zakuckala polívkou. Požádala o odplivovací nádobku ve tvaru ledviny a pak jsem jí přestala věnovat pozornost.

O nějakou chvíli později šla kolem sestra a všimla si, že paní z JIPky nereaguje. Začala resuscitace, která už nevypadala jako v televizi, protože neměla kompars 10 lidí, kteří měli v ruce každý jednu věc a jen čekali až se řekne, kdy co mají podat. Místo toho to byla intenzivní masáž srdce, pejdžování resuscitátorů, montování ambuvaku apod. Doktoři si mezi sebou šeptali, že cítí puls i když slabý a paní zase odvezli pryč. My jsme dostaly trochu sprdunk, že jsme nic neřekly, ale z mého pohledu mezi nereagující paní a spící paní není rozdíl. Třeba paní s krčkem kyčle spala poměrně bezvládně běžně a taky většinu času nevypadala moc živě. I tak mi to bylo líto.

Myslela jsem na magetické rezonování, ale na internetu jsem si přečetla, že o víkendech rezonují jen do 2. Když bylo po 2, smířila jsem se, že zarezonuju až v pondělí. Přišla mi návštěva a záhy po jejím startu mě odvezli magneťit.

Před rezonancí jsme zopakovali rutinu "a co jste dělala?" "hopsala na trampolíně" "a to máte nohu takhle..." rezonující pán hledal slovo, tak jsem mu pomohla "nohu v hajzlu, co?", načež byl rád, že to nemusel říkat on, protože to měl na jazyku. Pak to byl "nojo ten Jump park" a šoupnul mě do roury rezonovat a natočil 3D video vnitřností kolínka. Já jen doufám, že dobře vyšlo, protože jsem ho neviděla :-(.

Pak, až jsem přestala být elektromagneticky se vlnící, jsem jen pokecala s Pavlem, co přišel na návštěvu, (dostala jsem kindrvajíčko! lidi prostě vědí, co v nemocnici nejvíc potřebuju :)), povečeřela a začala sepisovat tyhle zážitky z natáčení.

Večer ještě přišel ortoped č. 2 aby mi vesele pověděl, že se zběžně koukal na moje rezonování. Tak jsem se dozvěděla, že na to, jak to mohlo být špatné, to mám vlastně dobré, ale dobré to není, protože úplná luxace je vždycky průser. Nevím už, jestli řekl slovo "průser", ale bylo to slovo vyjadřující průser. A že teda určitě mám utržený přední křížový vaz (ale kdyby nerupl tak by se mi především nevykloubila noha, takže to jsme čekali). Usmíval se u toho a tak jsem se na něj taky usmívala, i když vlastně říkal, že mi rozřežou nohu na sračku a pak to budu měsíce zkoušet rozchodit. Asi se to musí dobře podat - no jenže co už, teď s tím už stejně nic nezrobím. Jo a zítra mi asi ještě jednou odšťavní koleno.

Nemocnice v pondělí

Ráno přišel ortoped č. 3, předvedu mu trik s hýbáním prstů a on na to, že mi ještě přebalí a vypustí koleno a pošlou mě domů. Ptám se, jestli mě naučí chodit, tak mi slíbí, že to řekne rehabilitační paní.

Pak projde Lékař se zátupem Budoucích lékařů. Lékař řekne luxace kolene a nařídí předvést trik s prsty. Kouzlo se setká s obdivem u zástupu budoucích lékařů. Lékař mi vynadá, že jsem měla velké štěstí a koleno mohlo být taky úplně na cucky. On i se zástupem káčátek pak odcházejí pryč.

Pak, po snídani, přijde najednou paní s berlema i pán s vozíkem na převaz. Dají si kámen nůžky, nejdřív mě učí tancovat. Pak mi pán rozstřihne obvaz na sádře, zkouší roztáhnout sádru a vyndat mi nohu, ale nejde mu to a jde pryč. Mezitím přijdou saniťáci, aby mě odvezli pryč. Nemám sbaleno, nejsem převlečená, mám odbalenou nohu a chce se mi čůrat. Saniťáci jdou pryč balit někoho jiného než mě.

Mezitím přišla sestra, která mi svěřila propouštěcí zprávy a 3 injekce na ředění krve. Píchnu se prý sama - jejich důvěra v mé schopnosti mi sice lichotí, ale nevím. Když jsem měla píchnout psovi inzulin, první dávka mi trvala půl hodiny a teď jsem už pár let zase ze cviku (a nejsem pes!). Pak mě vyděsila tím, že si musím urychleně sehnat obvodního lékaře, protože nevypadá reálně, že se stavím u své v Bohumíně.

Pak někdy přišel pán otevírající sádru s ortopedem č. 3, který se kouknul na moji nohu a řekl, že chtěl vidět, jestli budeme nebo nebudeme píchat. Byla jsem překvapená, že nebudeme píchat. Zabalili mi sádru zase do obvazu a nechali mě saniťákům.

Saniťáci byli trochu natvrdlí a trvalo jim, než se mi je povedlo decentně vyhnat za dveře, než se obleču. Pak mi stejně museli pomoct do kalhot, protože na špičku sádrované nohy si nedosáhnu. Kromě toho, že se mi pořád chtělo na záchod a v půlce cesty jsem si vzpomněla, že jsem v pokoji na věšáku nechala kabát, už to pak bylo bez dramat :)

POKRAČOVÁNÍ >>>

©Vendula Rosová 2010 - 2018