Zradlo

Kino na granicy 28.4. - 3.5.2015

Na přelomu května a máje resp. dubna a května se koná v Českém a Polském Těšíně mezinárodní filmový festival. Promítají hlavně české, polské a slovenské filmy. Polské s českýma titulkama, české a slovenské s polskýma, a většinu taky s anglickýma a občas to jsou ty jediné, které jde číst. Poláci tam chodí na české filmy, my chodíme na polské a slovenské jsou asi do počtu :).

Do Těšína jsme jeli už podruhé. Předloni nás na filmovce lákali na mezinárodní letní kino přes Olši, ale kino tam bohužel nebylo. Atmosféra festivalová taky moc ne, holt asi když to není v létě... Přidalo se toho ale víc a loni jsem měla pocit, že na tento festival už moc nechci, každopádně se ale situace dost změnila, když se nám povedlo obhájit softvérák a termín filmovky se tak kryje pro mě s deadlinem na diplomku a pro Rudu s konferencí v Pekingu. A protože tedy nevíme, jestli na filmovku pojedeme, rozhodli jsme se dát Kinu na granicy ještě jednu šanci. Celkem jsme na filmovce viděli 19 filmů, 5,5 českých 10 polských 2,5 slovenských a jeden maďarský.

V logu 17. filmového festivalu byla Rubikova kostka. Druhý den mě napadlo, jestli třeba to záhadné číslo, na které se dá poskládat Rubikovka, není 17. Bohužel ale není, je to 20, takže asi měli designéři nějaký jiný důvod (ale těžko lepší!). O den později jsem začala podezřívat logo, že vlastně kostka stejně není správná, protože jsem viděla chybu na modrých kostičkách. Trvalo mi, než jsem si hypotézu ověřila, protože jsem si na ni vzpomněla vždycky, když bylo v sále přítmí a nešlo rozpoznat modré kostičky od zelených. Při světle jsem si ale jednou vzpomněla a od Rudy jsem si vysloužila jedničku z autismu.
mapa

Chyba kostky

Úterý 28.4.

Ráno jsme se sbalili, sedli jsme na vlak a vydali jsme se do Těšína pro akreditaci a na první filmy. V Těšíně se orientujeme, takže jdeme na jisto. Taky už nemáme žádné idealistické představy o tom, že s námi někdo bude mluvit česky. Ono co, mi to nevadí, polsky rozumím a Ruda se rozhodl, že taky rozumí. Polštinu ale neprzníme, jdeme na to hezky česky a jen ať se snaží.

V kanceláři jdeme najisto pro akreditace, přebíráme tašky a trička a kartičku. To je od nich vůbec pěkné, při včasném nákupu je možné koupit akreditaci za dobrou cenu s plátěnou taškou pro hipstry a tričkem. Ještě hezčí od nich je, že tyhle věci mají s pěkným designem, na filmovce se mi jejich vizuály moc nelíbí a tričko nemám ani jedno. Moc krásně vyřešili malou programovou brožuru, takže je krásně čitelné kolik je času mezi filmy a na přestup. V boxíkách chybí už jenom čísla stránek, protože malá brožurka nemá rejstřík. A akreditační kartička je tentokrát s fotkou, nejsme okroužkování jak holubi, jako to bylo loni.
mapa

Program

První festivalový den jsme strávili v kině Central, na české straně poblíž nádraží. Prvním filmem byl Vlak do Hollywoodu s Katarzynou Figurou. Na Figuru byl letos focus, popis se nám líbil a filmy Billyho Wildera, které se líbily hlavní hrdince, se nám líbily taky. Film byl celkem fajn, trochu trhlejší než by asi bylo potřeba, ale figura Figury nás nijak moc neuhranula, tak jsme se na ni dál moc nesoustředili.

Hned po tomto filmu byl v Centralu dokument o somálských pirátech Pirátské sítě. Na dokument se hezky koukalo a nakonec nebyl tak úplně o somálcích a vlastně ani moc o pirátech, ale hodně o pirátění obecně. Fikanost piráta nepiráta v přístupu k faktům, záběry z nejchudších oblastí pouští apod. mi trochu kontrastovaly s prezentací ala World press photo.

Po filmu jsme měli hlad a tak jsme ve volné půl hodině skočili za roh na "burgr jako kráva" pomalý jak lenochod. Burgr byl fajn, ale být před náma o člověka víc, asi jsme na něj čekali celý film (a to před náma byli jen dva lidi a objednávali společně). Stánek s dalším rychlým občerstvením hned u kina pro jistotu zavírá dříve, než brzo, aby si tam nedejbože někdo něco nekoupil.

Třetí film byl maďarský Bílý Bůh. Ze začátku trochu jako Lady a Tramp, pak dost jako Krysař. Myšlenka ale dobrá, dobře podaná a film stál za vidění.

Po Bílém Bohovi jsme neměli úplně jasno, kam bychom šli. Asi bychom šli na Třeštíkovou, kterou jsme možná už viděli. Určitě jsme nechtěli nový český Hodinový manžel. Tak či tak, Ruda navrhnul, že by potřeboval pracovat a mohli bychom jet už domů. Kdyby se stalo, že bychom už ten dokument znali, museli bychom čekat hodinu na vlak, protože by tou dobou právě ujel. V prvním festivalovém dnu jsme neviděli jediný úvod k filmu, jestli mě paměť neklame.

Středa 29.4.

První ranní středečním film byl zase v Centralu. Sice jsme asi chtěli více vidět nových 6 kroků, byly příliš daleko od nádraží a museli bychom jet o vlak dříve. Místo toho jsme šli do bližšího kina, koukat na film o kovbojovi s neobyčejným penisem. Úvod k filmu ještě pořád nebyl tlumočený, pro jistotu, abychom nerozuměli, že se jim film těžko sháněl a proto nemá titulky. Tomu jsme ale rozuměli, ale už bylo příliš pozdě utéct, takže jsme si řekli že to prubneme. No na úvod byl krátký film Něco mi vzali, o ženské která měla trauma z toho, že za války souložila s SSákem, nic moc. Pak přišel neobyčejný pták Eukalyptus. Kromě toho, že byl bez titulků, tak byl poláky namluven anglicky a nadabován nějakým jiným chlapem, než tím tradičním, kterému nešlo tak hezky rozumět. Asi to byla komedie, ale smála se jenom desetina sálu a my jsme rozuměli tak půlce a byli jsme "rádi". Asi by bylo bývalo lepší si přivstat.

Pak jsme přešli do Teatru na polské straně, dávali tam polský film o kardiochirurzích Bohové - a byl boží :). Ve filmu jsme koukali na interpretaci první úspěšné transplantace srdce v Polsku a v diskuzi (teď už tlumočené) jsme taky zjistili, že je film celkem věrný skutečnosti a scény si nevymýšleli. Ani tu, kde se zasahovalo skalpelem na ulici, ta se jen neudála v polsku, ale v americe. Většina předloh hlavních postav navíc stále žije a bylo s nimi úzce spolupracováno při natáčení.

Po filmu jsme zůstali v Teatru, neměli jsme moc preference na následující film. Viděli jsme film Schmitke, z česko německého pohraničí v Krušných horách. Film se mi nelíbil a protože středa byla začarovaná, měl jen polské a anglické titulky, ale 98% času se mluvilo německy. Anglické titulky musely stačit. Film byl pomalý, divný a ke konci bych se v kině ukousala nudou. Několikrát jsem si během filmu vzpomněla na T.M.A. a to mu moc nepomohlo. Pak mi došlo, že s prakticky totožnou zápletkou jsem viděla v televizi nějaký ruský film, který nevím, jak se jmenuje, ale byl mnohem lepší :).

Ze Schmitkeho jsme přeběhli do Centralu na Fotografa o Saudkovi, udělala se totiž nečekaná změna programu. Na Fotografa jsem dostávala doporučení ze všech stran, takže to byl jeden z filmů, který jsem měla vybraný v programu ještě před začátkem festivalu. Film nezklamal, diskuze s paní režisérkou taky ne a kdo jste film ještě neviděli, určitě se na něj koukněte.

Při přechodu na Fotografa jsme ještě jednou vyzkoušeli ne zas tak rychlé občerstvení za rohem, ale pro změnu jejich maxiburgry, které nebyly vůbec dobré, ačkoliv byly větší. Po fotografovi jsme měli naplánováno zůstat ještě na Kingsajz (který měl být s českým dabingem kdo ví proč). Rozhodli jsme se ale jet domů, povídat si s rodinou (já) a pracovat (Ruda). Kingsajz byl před nějakou dobou v televizi tak asi budeme mít ještě někdy možnost ho vidět.

Čtvrtek 30.4.

Ve čtvrtek jsme si trochu přivstali, abychom mohli provést Odborný dohled nad východem slunce. Rodiče na film šli náhodou, ale moc se jim líbil a tak nás na něj taky vyslali, aby zjistili, jestli řekne něco i naší generaci, která už moc neví, o co jde. Podle popisu bychom na film nešli, a do kina prý tehdy taky nepřišel nikdo, jen 5 lidí včetně uvaděčky a prodavačky lístků. Na festivalu byl účast podstatně lepší. Film má pomalý rytmus, ale nenudí. Zápletka je podaná srozumitelně. Filmový zážitek byl supr.

Po filmu jsme se rozhodli dát si malou pauzu. Ruda si v klidu čmáral do článku, já jsem si dočítala Peďáckou knížku do školy a když přišel čas na oběd, skočili jsme do restaurace, co měla polední meny. Byli jsme v Polském Těšíně na náměstí a servírka jen s malými obtížemi zvládla pochopit slova jako "černý rybíz" a "naředit do půllitru". Mají plus body, byli o milion procent šikovnější než slečny o dva dny později v Biurze Organyzacyjnym.

Po obědě jsme šli zase do Teatru na krátký film Hroši (animovaný, divný ale asi celkem ok) a dlouhý Kebab a Horoskop. Dlouhý film byl fajn. Zase byl o znuděných a prázdných lidech a ospalém obchodě s koberci. Měl být prý trochu absurdní drama a na to stačilo, aby režisér vypsal pár vět z marketingových učebnic. Když chcete vědět co říkat, abyste dlouho mluvili, ale nic neřekli, víte už, kde hledat. Kdo se má s těma věcma vymýšlet, že.

Na poslední čtvrteční film jsme ši do Centralu na film o Varšavském povstání Město 44. Byli jsme dost nepotěšení ale právě to, co se nám na filmu nelíbilo, bylo to, co přesně je podle popisu hlavní záměr filmu. Tak to asi není jeho chyba no.

Pak jsme se zase sbalili a jeli jsme domů. Plánovaného fotografa jsme viděli den předtím a na Socialistický Zombie Mord v letňáku bylo dost zima.

Pátek 1.5.

V pátek je svátek a jedeme oslavovat narozeniny maličkatých sestřenic :). V pátek jsem chtěla hlavně vidět film Cesta ven, ale opět si myslím, že budu ještě mít příležitost.

Sobota 2.5.

První sobotní film byl Comeback. Dokument o vězních, kteří jdou na svobodu. Co se tak asi stalo, to si domyslí asi každý - vrátí se zpátky. Jedni takoví, kteří se chtějí napravit, ale nepovede se jim to. Druzí takoví, kteří se ve věznici rovnou zdraví na shledanou. Téma bylo fajn, ale zpracované na houby, nekompletně, neprofesionálně, bez dobrého "nezasahovacího" kodexu. Takže asi palec dolů.

Další film v Teatru byl zase z těch, které jsem chtěla vidět zcela určitě, a to Carte Blanche o postupně slepnoucím učiteli dějepisu. Film dle očekávání dobrý.

Pak jsme zase přeběhli do Centralu na Občana od Jerzyho Stuhra. První půlku jsem se ve filmu moc neorientovala a druhou půlku jsem spala. Ruda to vydržel, nakonec film pochopil a celkem se mu líbil. Já bych film asi musela vidět znova a možná taky chronologicky a za to mě asi ti fajnšmekři vytahají za uši. Pro znalého poláka je asi krutá retrospektiva napínavá, pro mě celkem nestravitelná, zvlášť po takovém filmomaratonu.

Pak jsme doběhli zase do Teatru na Slovensko 2.0 - sérii desíti 10 minutových filmů od různých slovenských režisérů o tom, jak vidí posledních 20 let Slovenska a Slovensko obecně. Filmy byly hodně různorodé a tak si asi každý najde nějaký, který mu padne do oka. Poskládané byly taky hezky, ukázaly množství filmových žánrů ale hlavně různých názorů a pohledů na problémy slovenska.

Nakonec jsme cestou přes kebábek skočili ještě do letňáku na Trabanty na konci světa. Už se udělalo tepleji. Museli jsme odejít dřív, abychom stihli poslední vlak, ale jenom o kousek.

Neděle 3.5.

V neděli jsme už viděli jen dva filmy, Malé střepy a Děti. Malé střepy byly divné a ruda říká že o světě, kde divní lidi můžou být divní a nikomu to nepřijde divné. Já nevím, jestli nejsou divní jenom proto, že chtějí být zajímaví a že ta jejich divnost je vlastně divná a ten film je vlastně o ničem. Děti byly zase celkem OK, Rudovi se moc nelíbily, mi zase jo, a bavili jsme se o tom pak cestou vlakem do Bohumína, takže asi měly co říci :).

Tak nám skončil festival na hranici, v Bohumíně jsme jen spakovali věci, pozdravili se s rodinou a nasedli na další vlak do Prahy. Spousta věcí, které nám předchozí rok na festivalu vadily, se zlepšilo. Přístupnost pro ty, co neumí úplně skvěle polsky, se moc nezlepšila. Navíc se jen přidaly fó pá s filmy bez českých titulků a to kromě těch, které jsem zmínila, taky části ve Slovensku 2.0, které byly jenom maďarsky a v Dětech, kde se zase kus filmu mluvilo cigánsky. No asi tomu slováci rozumějí takže proč ne :). Z festivalu mám ale mnohem lepší pocit než loni a byla to moc příjemná dovolená.

©Vendula Rosová 2010 - 2018