Zradlo

Čína 31.7. - 14.8.2015

Protože všechny konferenční plány vyšly (pro Rudu ACL) a protože termíny prostě sedly dobře, letos jsme se rozhodli jet do Číny! (juchů :)) Ideální termín je přesně po mém odevzdání diplomky na konci července, abych mohla vyprázdnit hlavu před učením na státnice. Ruda pro mě vypočítal, že si můžu dovolit dokonce 2 týdny - a já jsem jen doufala, že je to opravdu tak a nebudou mi chybět. A nakonec mi naštěstí nechyběly :).

V Číně jsme si udělali menší okruh po cestě mezi Pekingem a Xianem. Projeli jsme:


mapa
Mapa naší cesty

Super je, že na internetu je prostě všechno, což samozřejmě využíváme denně, ale teď jsme to teprve opravdu ocenili se vším všudy. Čínsky umíme prd, asiati vyslovují anglicky dost hrozivě a kdo ví jak moc tam vůbec mluví... na místě se už prostě asi ty důležité informace dozvíme těžko. Našli jsme si předem, co šlo, a stejně jsme se pořád báli, že někde zabloudíme, nebudeme schopní nikam dojít a ještě navíc umřeme hlady... a pak s pláčem nasednem na letadlo a pojedem zase domů :) Jako zázrakem všechny plány vyšly a hlady jsme skoro umřeli jenom jednou (ve skutečnosti jsme měli hodně kopřiv s česnekem takže vlastně bylo co jíst).

V dalších rozbalovacích kapitolkách si můžete přečíst o přípravách, plánech cesty a samotné cestě (i s pár fotkama). Jako vždycky jsem zjistila, že jako fotograf vlastně nejsem na moc fotkách. Tolikrát, kolikrát chybím na vlastních jsem ale na fotkách s cizími číňany, kteří z nás byli hrozně na větvi :). Když mě ze začátku zastavovali lidi a mávali foťákem, naprosto zkušeně mi bylo jasné, že prostě nemají dost dlouhé ruce na to, aby se vyfotili sami. Brzy jsme zjistili, že se vlastně chtějí fotit s náma! (za foto díky Alešovi s Ondrou :)).

fotografove
Jeden z brutálnějších pohledů na číňany.
s detma
Skupina dětí, která si se mnou potřásala rukama a chtěla se objímat :)
s detma
Skupina dětí, která si se mnou potřásala rukama a chtěla se objímat :)
slecna pisici na pohled
Tahle slečna se se mnou chtěla vyfotit a výměnou na jeden z pohledů nakreslila čínsky "Česká republika".

Přípravy na cestu

Itinerář cesty a další přípravy.

Před cestou bylo potřeba zařídit dost věcí. Hlavně tedy naplánovat cestu a zajistit víza. Zkontrolovat žloutenku a naočkovat si tyfus. Zarezervovat, co je třeba zarezervovat, a tak. "Naštěstí" pro žádost o vízum do Číny musí mít všichni už prakticky všechno připravené. Koupenou letenku, pojištění, doložit plán trasy i rezervace hotelů. My jsme chtěli dělat noční přejezdy, takže jsme do rezervací hotelů zahrnuli i nákup vlakových jízdenek a to jsme už opravdu potřebovali naplánovat všechno. Dělba práce s plánováním byla standardní, zkušený Ruda kupoval jízdenky, letenky a hotely a já jsem vymýšlela, co uvidíme a co kde sníme.

Do letadla jsme se nakonec sbalili velice úsporně. Rozhodli jsme se, že lehký batoh je pro nás důležitější než to, jestli voníme (a navíc číňani prý taky dost smrdí). Sbalili jsme se oba do jedné krosny a dvou malých příručních batůžků (batůžky jsou potřeba, poneseme hodně vody, abychom neuschli). S velkou krosnou jel samozřejmě napřed Ruda a já jsem tam sbalila všechno, co jsem měla potřebovat tam, ale týden jsem to nepotřebovala tady. Takže já jsem pak po odevzdávání diplomky byla dost v pohodičce, sbalila jsem si do batohu jen foťák a panďulíky, na hlavu klobouk a na letišti jsem se tvářila, že je to přece úplně normální objem zavazadel na takovou cestu :).

Prakticky

Víza - vyplňuje se toho milion. Tohle je administrativa, takže to taky řešil víc Ruda. Nakonec nejsnazší pro nás bylo jet do číny jako "student" - těm stačí jen potvrzení o studiu, kdežto zaměstnanci na pracovní cestě musí dokládat hrůzná potvrzení dovolené, příjmů atd od zaměstnavatele. Jiní si zas komplikují život zvacími dopisy (kde podle nálady úřednice musí mít různé množství razítek a podpisů). I tak tam je spousta srand jako nákup letenky, rezervace hotelů, pojištění a itinerář cesty, ale s tím si každý zkušený cestovatel poradí. Je trochu divné, že letenku musíme mít koupenou a nevíme, zda se třeba nerozhodnou nás tam nepustit, na druhou stranu oni zase chtějí mít jistotu, že odtamtud hezky vypadneme zpět domů a k tomu je zpáteční letenka dost dobrý doklad :).

Pár našich organizačních informací:

  • Tam jsme letěli s Aeroflotem.
  • Ruda měl v hlavě nějaké strašidelné reference, ale pak jsme prošli internet a zjistili jsme, že budou úplně v pohodě - že s nima asi nelítají jenom takoví ti protiputinovci co mají moc peněz. Asi největší problémy prý bývaly s opilými Rusy, kteří si dávají do nosu a pak celou cestu poblívají letadlo. Na palubě se už neakoholuje a je fakt, že cesty byly úplně OK.
  • Hotely jsme vybrali a bookovali na bookingu (no, možná jsme nevybrali nejlevnější, ale měli jsme kde spát).
  • Na vlaky jsme využili služeb nějakých číňanů, co se živí tím, že nakupujou jízdenky - China highlights.
  • Za rezervace předem jsme připlatili v součtu snad tolik, kolik stály ty jízdenky, ale zato jsme měli lehátka jisté a na každém nočním přejezdu jsme spali. Jinak by se nám to vyprodalo a ze spousty výletů bychom měli ledatak prd. Kromě toho, že za tuhle službu byl nějaký paušál, připlatili jsme taky za to, že jsme si pak všechny lístky vyzvedli najednou na nádraží v Pekingu. Ale co se vyrovná pocitu jistoty, obzvlášť v Číně, že... :)
  • Připravovali jsme Itinerář cesty (pdf) pro žádost o vízum, kde se shrnuly všechny plány, co jsme měli.

Poslední praktické věci byly pojištění, očkování a výpis z účtu (chce se, aby na účtu seděla dostatečná hotovost pro přežití). Při pořizování výpisu mi nepřišlo dost oficiální prostě udělat printscreen, takže na to jsem šla do banky. Rudovi každopádně printscreen stačil - asi nezáleží na tom, zda předložíte bezchybný (a maximálně důvěryhodný...) printscreen nebo papír se spoustou typografických chyb (ale s razítkem! Fakt myslím, že brzy změním banku :)). Pojištění je pak jen brnkačka. A já jsem si nechala naočkovat tyfus, Ruda ho má ještě od Koreje. Žloutenek jsme měli oba už dost.

Co, kdy a jak dlouho?

Někdy na jaře byla na výstavišti v Holešovicích Terakotová armáda. Přirozeně jen zlomek a ještě repliky, každopádně tou dobou už jsme koketovali s myšlenkou výletu do Číny a tak jsem trochu hledala, kde vlastně je. Rozhodla jsem se, že na ni nepůjdeme v Praze, ale až v Xianu. Tohle rozhodnutí v lecčems dost pomohlo, abychom prořezali prostor všech úžasných věcí, které v Číně jsou - prostě prozkoumáme Peking a pak zajedeme do Xianu a po cestě se zastavíme tam, kde je to zajímavé.

Pak, jakmile se cesta potvrdila, jsem strávila spoustu hodin hledáním takových těch čínských "nej" a "must see", "top n" v provinciích Shanxi a Shaanxi a už bylo co čmárat do plánku cesty. Jako překvapivě kvalitní zdroj pro přípravu itineráře a odhad časové náročnosti se ukázaly nabídky zájezdů různých cestovek. Jednak jsem si ověřila, že jsem doopravdy do plánu zahrnula to nejdůležitější (nebo nejprodávanější), druhak jsem se mohla inspirovat jejich odhady času. Na jednu stranu sice cestovka ušetří spoustu času tím, že má vlastní průvodce, honí lidi jako nadmuté kozy a používá nějaký svůj autobus, na druhou stranu ale dost plýtvá časem tak, že často půl dne jedou někam vlakem jen aby se večer ubytovali a šli spát. Takže v průměru nám to vyjde zhruba stejně.

Měli jsme dost vítr z toho, jak nám vše bude vycházet, takže plán byl dělaný pro maximalizaci bezpečí přejezdů a prohlídek. Třeba tak, že když v Pekingu začínáme a končíme, a obecně tam trávíme hodně času, šabnu ho napůl. A poslední den z Pekingu nevytáhneme paty, to tak abychom pak nenašli autobus a uletělo nám letadlo... :).

Vybrali jsme si tohle:

  • Velká čínská zeď - samozřejmě :) Typicky tam lidi výletují kolem Pekingu a je aspoň 5 míst, kam jít, podle toho, v jakém stádiu rozkladu mají lidi chuť ji vidět.
  • Zakázané město - prý je klidně na celý den a já myslím, že jsme ho tam nakonec vážně strávili.
  • Pandy - mají nějaký chovný kus pralesa někde na jihu, ale tam se prostě nemáme šanci dostat. V Pekingské ZOO ale pár pand mají, a byť se říká, že je to dost tragický zážitek, přece nemůžu jet do Číny a nevidět pandy. A sice je mají v Edinburku (tam na ně šel Ruda) a taky ve Vídni (kam bych jela, kdyby v Pekingu nevyšly), ale tohle je prostě jako Velká čínská zeď, jen chlupatější.
  • Peking obecně - v době plánování to byl jen abstraktní seznam názvů paláců letních a nebezkých a chrámů lam a velbloudů, ale to se prostě už nějak zaplácá.
  • Jeskyně Yungang - tady už jsme se dostali k Datongu. Ve stádiu plánu to byly prostě skály se spoustou Budhů, ale ve skutečnosti je to pískovec s 1500 let starými desítkami tisíc Budhů, kteří úžasně zvětrávají!
  • Visutý klášter - taky Datong. Prostě barák na chůdách, to chcem.
  • Staré město v Pingyao - představovala jsem si ho trochu jako skanzen a částečně to tak asi fakt je. Za jeden den to stojí.
  • Terakotová armáda - a to už jsme v Xianu. Tohle je "must see" v každém případě.
  • Jeskyně Longmen - další skály s Budhama. Internet se tvářil, že není třeba vidět Longmeny i Yungangy, ale já si troufám říct, že to není pravda. Longmeni jsou totiž z vápence, nejsou tak zvětralí a mají zvandalizované hlavy. A jsou prostě jiní.
  • Xian obecně - nakonec se zvrhl v požírání pouličních delikates a nákup suvenýrů.
  • Hora HuaShan - no tak na první hledání internet řekl, že je to takový fajn výlet na posvátnou taoistickou horu. A já ze zkušenosti z itálie vím, že mezi domy je třeba zařadit taky stromy, protože pak člověk chodí kolem Tiziánů a Michelangelů a říká si jen "kachny". No při plánu cesty jsem každopádně s Rudou progooglovala tuhle horu znova a její obraz se změnil do stavu "Smrtící hora!" "Nejnebezpečnější cesta na světě!" "Plank walk in the skies". No koukali jsme se chvíli na fotky, mi se z nich potily ruce a chtělo se mi trochu blinkat a Ruda utekl do postele a zoufale se cpal čokoládou. Pak jsem ještě nějakou dobu hledala, jestli tam třeba taky jde jít a neumřít, ale to se googlovalo těžko, protože většina lidí tuhle část výletu brala jako výhodu...
    No pak jsme ale zjistili, že Rudova spolupracovnice byla na té hoře se třema malýma dětma a nerozkutálely se jí po kraji, takže jsme sebrali odvahu a i tenhle výlet jsme uskutečnili :).
  • Vodopády Hukou - ty jsme nakonec vyřadili, protože je dost z prdele se tam dostat. Takže v mojem plánu pořád ještě zůstává vidět někdy nějaký fakt pořádný vodopád.

K plánu cesty taky patří ty spousty malých detailů jako... "kterým autobusem jet" nebo "co je sakra to na co se zrovna dívám" :). To jsme vyřešili tak, jak se osvědčilo v Itálii - turistickým průvodcem a máme to bez práce. Úplně jednoduše jsem vypůjčila VŠECHNY, co byly v knihovně. Jeden jsme si dokonce koupili, ten o Xianu. Je to vskutku obdivuhodná sbírka. Nemohli jsme si je vzít samozřejmě všechny a tak jsme vzali jen ty malé a z tlustých Ruda vykopíroval relevantní části. Nakonec byl nejužitečnější tlustý průvodce s vousatým pánem a kapitoly o terakotové armádě z knížky o Xianu.
mapa

Halda průvodců.

Den 1 - Přílet, Peking

Cesta a příjezd - prohlídli jsme si jen Chrám nebes - taoistický chrámový komplex z 15. století, kde se modlívalo za dobrou sklizeň.

Let tam proběhl pro mě v pohodičce. Letěli jsme s Aeroflotem s přestupem v Moskvě. Ruda letěl napřed a tomu se nepovedlo přestoupit, protože měli zpoždění, ale ubytovali je v nějakém hotelu tak nebyl úplný bezdomovec. My jsme letěli na čas a bylo to v pořádku. Trochu mě vystrašilo, že v prvním letadle měli špatný čas a ukazovali o hodinu víc, takže jsem se taky bála, že jsem v řiťce a budu nocovat poblíž Blaženého Vasila a ani se na něj nebudu smět podívat. V Moskvě jsem při přestupu taky měla dost žízeň a chtělo se mi na záchod, ale nemohla jsem ho tam najít a když jsem našla Gate, tak jsem tam raději seděla, aby mi opravdu nic neuteklo.

A taky jsme při letu dostali nějaké jídla a Rusové dávali mnohem lepší než češi! A měla jsem dost problém najít jak se sklápí sedadla a za celou cestu tam jsem nenašla kam se píchají sluchátka, ale bylo mi trapné se ptát a navíc jsem stejně měla spíš spát. Další novinka na cestě byl zážitek opravdického smogu. Doma jsem nikdy nezvládla odlišit mlhu a smog a taky jsem tomu říkala "vůně zimy". V létě a v Pekingu je to neaplikovatelné. Po cestě mě nejvíc bavilo sledovat, jak vyletíme a pak vletíme do mraků a pak zase vyletíme nad mraky a z nich pak sestoupíme do nich. Akorát při příletu do Pekingu jsme tak nějak nevystoupili z mraku a rovnou jsme přistáli... Takže to je smog, aha :).

Do Pekingu jsme taky přiletěli včas, ale pak jsem čekala asi hodinu ve frontě na výstup ven, abych odevzdala nějaký imigrační formulář který upozorňuje na to, že mimozemšťani nesmějí v Číně pracovat. Já bych jim to taky nedovolila, takže vpoho. No nakonec tedy můj výstup z letadla trval celkem dost a Ruda v hale vyseděl ďolík.
mapa

Mimozemšťani v Číně

Z letiště jsme se vydali do hotelu, kam jsme zrovna z metrové zastávky zvolili cestu přes děsné uličky (asi hutongy teda) místo cesty kolem hlavní silnice. A smrdělo to tam děsně a byl hic a nebylo to v mapě. A všude bylo tolik odboček na veřejné záchodky že v těch domech snad nemají vlastní záchod... No hotel jsme pak nakonec našli, ale ještě neměli připravený pokoj tak jsme tam jen vyřídili papírování a nechali tam krosnu a šli jsme zas pryč do města.

Po cestě mě Ruda zkoušel zasytit plněnýma masovýma knedlíkama které prodával nějaký pán a tam jsme hned využili že jsme se naučili čínsky ukazovat číslíčka, protože na nás děda vztyčil palec s malíčkem a my jsme mu mohli hrdě dát 6 junáků a jíst.

Šli jsme do Zakázaného města, ale bylo nám jasné, že ho asi nestihneme. Taky když jsme tam došli, zrovna se zavíraly pokladny. Zkusili jsme projít dolů na Tiananmen, ale to se nedalo z nějakého hloupého důvodu (asi feng šuej, číňani chodí jen po kolmicích a z jihu na sever, stejně tak zlí duchové, haha). Byla jsem z toho trochu nakrknutá, páč mě dost bolely nožičky po tom, co jsem měsíce jen seděla na zadku a pohybovala se hlavně mezi záchodem, ledničkou a diplomkou. Po cestě mě ale Ruda zase uplatil párkem. A pže se tam moc nepečivuje, tak dávají ohřátý párek napíchnutý na špejli. A ten párek je cuckatý a sladký, ale celkem dobrý.

U tianamenu jsme prošli nějak náhodně security checkem, kde nějaká bába začala vyhazovat nějaké veselé letáčky (asi tam psali něco proti komoušům nebo možná pozvánku na zvrhlou tantrickou párty se zmrzlinou, těžko říct, neumíme čínsky... :-(). A strážní tam byli se samopaly a vypadalo to dost divně. A byl takový smog, že jsme neviděli ani moc z náměstí, ale udělali jsme si selfíčko s Maovým portrétem :).

mapa
Selfíčko
mapa
Tiananmen

V každém případě jsme chtěli ještě něco vidět, takže jsme se došourali k metru a jeli ke chrámu Nebes. A tam nás zradila mapa. Ta krásná mapa co jsme si koupili má totiž mnohem víc zastávek metra, než ve skutečnosti existuje. Taky jsme volili jižní zastávku, protože chrámy prostě jsou orientované z jihu na sever protože feng šuej a nechtěli jsme to zase celé obcházet. Nakonec byla ta naše zastávka tak daleko od chrámu, že jsme ho vlastně jakoby celý obešli už než jsme se k němu dostali. A po cestě jsme šli dost dlouho kolem nějaké hloupé nemocnice která taky nebyla na žádné mapě (však naco že :)), tak jsem se chvíli dost stresovala, že snad dneska fakt nic neuvidíme a ještě ani nenajdeme chrám! Naštěstí se nám povedlo dojít k pokladnám těsně než přestali prodávat vstupenky a tak jsme se dostali dovnitř.

mapa
Chrám nebes
mapa
Chrám nebes
mapa
Chrám nebes
mapa
Chrám nebes
mapa
Chrám nebes

Chrám byl hezký, bylo tam hodně modrých kachlíků a obláčků a míst pro obětování úrody a tak. A po cestě z chrámu jsme potkali v parku skupinu číňanů kteří hráli na nějaké tradiční nástroje. U nich jsme pak docela dlouho seděli a ulevovali nohám a bylo to pěkné :).

mapa
Kapela
mapa
Tanečnice

Z chrámu jsme jeli na vlakové nádraží vyzvednout si lístky. Tam jsme trochu dost bloudili páč se tam leze pro každý účel jinýma dveřma a stojí tam před nádražím obří davy lidí co čekají na kontrolu lístků a batohů... nebo možná kradou lístky a batohy a možná tam dokonce i bydlí. Ale nějak jsme to nakonec našli. Využili jsme papír s nápisem od číňanů co nám kupovali lístky, který říkal něco jako "jsme retardovaní a neumíme si vyzvednout lístek, zachraňte nás". U anglicky mluvící pokladny, kam nás přesměrovali a která nás buď měla nebo neměla mít na starosti, nám zvládli vydat všechny lístky na vlak, které jsme měli potřebovat během naší cesty.

A po vyzvednutí lístků jsme skočili do náhodné restaurace na jídlo, kde měl Ruda něco hodně pálivého s rýží a já vývar s kuřecíma kostma se spoustou nudlí, který byl zase dost planý. A pak jsme jeli na hotel a po cestě jsme šíleně zmokli. A byli jsme mokří skrz naskrz a když jsme vlezli do hotelu, táhla se za náma slimáčí cestička. To možná ne úplně, ale tvářili jsme se dost útrpně. A číňan na recepci neměl nejmenší snahu naše trápení zkrátit a radši vytelefonovával nějaké číňanoviny, ostuda! Nechal nás tam dost dlouho postávat, ale pokoj nám pak dal, měli jsme kde spát a koupat se a ráno jíst, takže asi úspěch... :)

mapa
Jídlo

Den 2 - Peking

V neděli jsme byli domluvení s Ondrou a Alešem, že budeme prozkoumávat Peking společně. To bylo fajn, v případě utrpení bychom nemuseli trpět a bloudit sami. Na plánu byl Lámaistický chrám, bubnové a zvonové věže a letní palác.

Začali jsme snídaní v hotelu, kde to vypadalo, že je hodně dobrých věcí, ale dobrých jich bylo jen málo. Měli tam divnou houbovitou věc, co nebyla dobrá, ale vypadala jako slanina a tak jsme si jí nabrali příliš mnoho. Taky měli vajíčka, které se celkem daly jíst, aspoň některé. A nějaké knedlíky. A spoustu rizot a smažených bambusů... A hnusný sladký tousťák, ale dobrou rýži s krevetama. No normálně se na hotelové snídani ráda narvu k prasknutí, ale tady se to moc uspokojivě nedařilo, páč nebylo moc z čeho a Ruda si nepřidával, takže mě v obžerství dostatečně nepodporoval. Taky jsme vlastně trochu spěchali k Lámaistickému chrámu, kde jsme se měli potkat s Alešem a s Ondrou :)

Nakonec jsme při příchodu k chrámu měli tak 20 minut zpoždění, ale oni prý taky, takže jsme snad nečekali nikdo. Já jsem se vnitřně upozornila, že až přístě budeme opravdu potřebovat něco stihnout, musíme vyjít opravdu včas. V chrámu byla hodně mlha a vlhko, ale dělalo to tam hezkou atmosféru. K tomu tam všichni vykuřovali tyčinkama. Po chvilce jsme došli k okýnku, kde paní rozdávaly tyčinky zdarma a taky jsme je dostali taky, s tím, že 3 musíme spálit abychom uctili lámy. Byl by to asi taky hezký suvenýr, ale moc to nevonělo, takže Ondra s Alešem spálili všechno (a my s Rudou jsme si zbytky nechali chachacha... ale ty tři jsme vyčadili, lamy totiž plivou a je dobré si je preventivně udobřovat).

mapa
Kouř a vlhko
mapa
Ruda připalující si - a spousta turistů s námi, když je to zadarmo!
mapa
Já s Rudou vykuřujeme nutné minimum (foto od Ondry)
mapa
Ondra s Alešem uctívají Lamy ve velkém

A chrám byl pěkný, jako všechny chrámy v Číně je to obří komplex se spoustou podchrámů (skoro každý druhý má vlastní kamrlík) a za každým levelem je vyšší úroveň s většími chrámy a větším budhou a na konci byl boss, teda, v tomto případě 18 m vysoký dřevěný Budha z jednoho kusu (asi santalového) dřeva (toho na fotce nemám). Baráčky jsou všechny hodně zdobené a vymalované zvenku a ještě dvakrát tolik zevnitř.

lama
Uctívající číňani
mlynek
Modlící mlýnek. Když se vám nechce modlit, prostě ho roztočíte a příslušný bůžek si to přečte.
lama
Pohled na zlomek chrámu

Po chrámu jsme šli na bubnovou a zvonovou věž. Na bubny bijou ráno a na zvony v noci, nebo možná naopak. A zvon nemá srdce, ale je za něj položena lidská oběť - po řadě neúspěšných pokusů o odlití se dcera jednoho ze zodpovědných rozhodla skočit do pece, protože už se na to nemohla dívat. Vlastně, aby se už další a poslední pokus tutově povedl (a povedl).

bubnova
Bubnová věž
mapa
Zvonová věž
mapa
Trochu prudké schody
mapa
Jeden ze starších bubnů, k porovnávání s replikami
mapa
Já a bubny
mapa
Vodní hodiny
mapa
Pohled na zvonovou věž z bubnové
mapa
Zvon bez srdce s bouchadlem

Po zvonech a příběhu o upečené paní jsme přirozeně dostali hlad a tak jsme skočili do nějakého fast foodu na oběd (fakt dobrý, tak fajn jídlo se nám později shánělo těžko :)).

mapa
Jídlo v oranžovém fast foodu

Dalším cílem byl letní palác. Ze začátku jsme hrozně diskutovali o metrostanicích (a se zkušenostmi ze včerejška víme, že to má smysl). Plánovaná stanice ale byla přítomná ve 4/5 map, co jsme měli, takže jsme se na ni spolehli a byla tam :). Před palácem jsme závodili ve frontách kdo koupí nejrychleji lístek. Pak začlo pařit slunko a závodili jsme, kdo se neupeče (já jsem prohrála :-O). Mimochodem, my, co vyndaváme deštníky jen na jaro a podzim. Takový deštník se hodí mnohem víc než ručník, když začne pařit slunce a chce vás roztavit na placku.

mapa
Fronta chránící se před sluncem

Za vstupem byl hezký most a matoucí ukazatele a i přes moje naléhání jít špatně mě Aleš a Ruda přesvědčili jít dobře. Já jsem myslela že palác je neprůchozí a že se musí jít okolo, ale vlastně pak byl průchozí až k jezeru, kdo to má tušit. Když jsme došli nahoru na palác tak jsem přichcíplá pořídila nejužitečnější věc celé dovolené -- mega vějíř :).

Ze začátku nám přišlo, že je možná podvod, že palác postavili tak asi před 60 lety, jenže později jsme zjistili že číňani stejně nic lepšího nevymysleli už 2000 let, takže je to vlastně dost autentické, protože vesměs všechny baráky vypadají stejně. Jen většinou nejsou z betonu. A palác je pěkný, je tam hodně různých chodbiček a baráků a altánků a takových věcí a tohle spolu se zakázaným městem je prý skvělý příklad palácové architektury (říká průvodce).

mapa
Most za vstupem
mapa
Palác z jedné strany
mapa
Palác z přední strany "vevnitř"
mapa
Neposlušní číňani, zas lezou, kam nemají :)
mapa
My tam samozřejmě taky musíme vlézt :) (dík Ondrovi za fotku)
mapa
Záběry z paláce
mapa
Foto sem a foto tam :)
Dole pod palácem pak jezdí lodě které vozí lidi po jezeře a na ostrůvek. Mě už dost bolely nožky a lístek ani nebyl tak drahý (15 juanů na hlavu) - no jinak by chom museli jít po břehu jezera, což by byla určitě krásná procházka, ale mi by asi už upadly nožky. Přejeli jsme vodu, prohlídli ostrov a bílý most (jeho obrázek jsme měli v sadě pohlednic, co jsme koupili v chrámu nebes) a pak jsme dlouho odpočívali na břehu jezera.

mapa
Břeh jezera
mapa
Loďka a kluci právě nastupující
mapa
Vnitřek lodi
mapa
Příjezd k ostrůvku
mapa
Loď s pohlede na palác, odkud jsme vyjeli - ono to není tak daleko, to je prostě smog :) Takhle zamlžený byl už prakticky od chvíle, co jsme se odrazili od břehu.
mapa
Já a můj krásný vějíř
mapa
Ruda a bílý most
mapa
Lev z mostu
mapa
Když vysvitlo slunko

Ještě před nákupem lístku na loď mě zastavili první lidi s foťáky. Automaticky jsem jim je vzala a vyfotila je s palácem, protože jsem si myslela že to tak chtějí. Ale vlastně se chtěli vyfotit s námi a pak už jsme si zvykli, že jsme prostě filmové hvězdy :). Zjistili jsme, že Číňani jsou dost slušní a s focením otravují jen, když to vypadá, že zrovna nic neděláme nebo odpočíváme. A pak jsme taky teda zjistili, že jsou místa, kde je vysloveně nebezpečné se i jen zastavit :) (třeba velká čínská zeď...). No, tak jsme prošli nějakým focením s dětma a jedním stalker číňanem. Při sezení jsem vypisovala adresy na pohledy a jednu holčičku jsem za fotku přemluvila, aby mi na jeden z pohledů nakreslila čínsky název ČR, ale bylo to moc stresující, takže takový pohled jsme poslali jen jeden.

fotografove
Jeden z brutálnějších pohledů na číňany.
s detma
Skupina dětí, která si se mnou potřásala rukama a chtěla se objímat :)
slecna pisici na pohled
Tahle slečna se se mnou chtěla vyfotit a výměnou na jeden z pohledů nakreslila čínsky "Česká republika".

Při odchodu z paláce nás pak obtěžovala vozová hradba rikšáků, ale ten nejzadnější se nechal Alešem usmlouvat na odvoz k metru za 15 junáků, no tak jsme jeli 8-). A tam jsme ještě skočili na večeři a pak už jsme se rozešli k hotelům :).

mapa
Rikša (foto od Aleše)
mapa
V rikši
mapa
Rikšák

Den 3 - Velká čínská zeď (Peking - Badaling)

Ráno jsme si přivstali (v 5:30). V noci budeme odjíždět do Datongu, takže jsme už sebrali všechny věci a šli jsme se checkoutovat z hotelu. Nechali jsme tam krosnu, tu si vyzvedneme až večer po výletě. Při odchodu měl číňan problém s terminálem a nešlo mu vrátit zálohu, takže tu jsme taky nechali až na ten večerní druhý pokus. Dnešní plán je slavná Velká čínská zeď (část Badaling). Obrana proti mongolům, která vlastně nefungovala v zajištění neprostupnosti - zato skvěle pro šíření informací. Na zeď se dá jít samozřejmě na různých místech v Číně - od pobřeží, přes pohoří až do pouště. Dají se najít organizované dvoutýdenní pochody po zdi a stále je co vidět a ještě dlouho kam jít - byť se zdi rozpadají, vesničani je rozebírají na stavbu a ve mnoha místech je zeď jen hliněný val. Kolem Pekingu je přes 5 doporučovaných turistických míst, kam lidi chodí na zeď trochu šlápnout. Je tam ta kultivovanější zeď, kterou v dynastii Ming zpevnili cihlami do podoby, jakou známe z obrázků. Pro turisty je přirozeně ještě kultivovanější a průchod docela omezen (to tak, ještě by po volných kamínkách rozebrali zeď i turisti). Pokud zeď stihneme projít včas, zajedeme i k hrobkám panovníků dynastie Ming, které jsou po cestě - ale rozhodně nemáme v plánu na zdi někam spěchat.

Jeli jsme na autobusové nádraží Deshengmen a našli jsme ho celkem snadno. Nesnadno se nám hledalo stanoviště autobusů. Věděli jsme, že má jet autobus 919, jen jsme hned neviděli fronty číňanů, aby nám poradily odkud. A nějaký kolemjdoucí číňan nám radil bus 877, že je bez zastávek a o dost rychlejší. My jsme chodili kolem a ukazovali jsme kartičku s nápisem Badaling a spousta číňanů jen divně kroutila hlavou, tak jsme moc nevěřili nikomu. Nakonec jsme ale šli, kam nás tamten posílal a konečně jsme našli ty nekonečné fronty číňanů. Tam jsme se pro jistotu taky ještě pětkrát zeptali kartičkou, ale už jsme byli evidentně na správném místě.

Byly tam dvě fronty, jedna dlouhá a jedna kratší a obě měly bus 877. Ta kratší fronta měla ještě nějaký další znak, ale my jsme si nemohli vzpomenout, co má znamenat, jen jsme věděli, že v některém z průvodců o tom něco bylo napsané (ale nevěděli jsme ve kterém, no...). Stoupli jsme si do té kratší samozřejmě, a když už i za náma to bylo na kilometr, zůstali jsme tam. Při příjezdu autobusu jsme pochopili, že stojíme ve frontě k stání. No, nakonec jsme vydedukovali, že možná nestojí za to hodinu stát frontu, abychom mohli v autobuse sedět, a je výhodnější si na hodinu stoupnout v autobuse a pak už být na zdi :).

U zdi jsme měli chvíli problém se zorientovat, protože všichni číňani šli špatným směrem a taky jejich mapa nebyla zorientovaná na sever (a ta naše jo), ale u tabule nám za fotku nějaká číňanka pomohla a nasměrovala nás, kam jsme chtěli. Prý že ostatní jdou k letišti (divné, ale co). S fotkama je to vlastně fajn, protože dříve nebo později nějaký číňan kontakt naváže a my ho pak můžeme jenom využít, když už komunikujeme :).

Ke zdi jsme museli projít šílenou uličkou hanby se spoustou cetek a suvenýrů a hovadin. U vstupu nás ale zase potěšilo, že nebylo nijak přečíňanováno. Z četby průvodců jsme čekali, že budeme stát frontu hodinu a ještě pak ani přes číňánky neuvidíme zeď. Fronta na vstup nebyla žádná a dostali jsme studentskou slevu :). Od vstupu se dá jít zhruba stejně daleko na sever nebo na jih. V jejich plánku byla nakreslena na obou stranách lanovka, na jedné navíc skluzavka :) my jsme z průvodce věděli jen o jedné lanovce -- té se skluzavkou.

Tak, jak psaly průvodce, ze začátku bylo na zdi fakt plno a byl obzvlášť obří nával na stranu se skluzavkou a lanovkou. Šli jsme každopádně tou druhou stranou abychom se zbavili davů a říkali jsme si, že možná ta druhá lanovka je nová a proto v našem plánku není. Po cestě opravdu davy ubývaly a za nejvyšší strážní věž se už moc číňanů nepouštělo. Co pár metrů byli šílení prodavači medajlí a certifikátů, kam vyrývali lidem jména a oceňovali je, že vystoupali na zeď. Furt to někomu cpali, ale jejich obchodní záměr jsem jim dost bořila máváním foťákem - na zdi se vyfotím, tak je to o dost lepší důkaz, že jsem tady byla :).

mapa
Ruda - byl tam!
mapa
Dole je vidět výchozí bod prohlídky a ve směru od nás velmi nacpaná zeď.
mapa
Občas je to trochu strmější.
mapa
Zeď v dáli

Chytili jsme ok počasí. Foukalo, bylo krásně vidět a nepršelo. A při cestě tou volnou stranou jsme opravdu našli lanovku, kterou jsme neměli v mapě. Byla už lehce starší a tak nějak na první pohled mimo provoz :). Tohle nám ale zajistilo celkem poklidný průchod zdí, protože na tu druhou stranu k lanovce to vypadalo, že opravdu není k hnutí.

mapa
Vstup k lanovce

Došli jsme až na konec a tam už to bylo fajn, koncentrace dobrá, jen asi 0.01 číňanů na metr čtvereční. :) (ve vyšších strážních věžích jsou i 2-3 :)) Na konci zdi je zeď zazděná a dál se nejde. Za zdí na zdi je ještě pár (tisíc) kilometrů zdi, ale není opravená (jakože znova postavená), viditelný začátek má jen kovové zábradlí (a později už se prý jenom hliněně valí). A je mnohem užší.

mapa
Zazděná zeď
mapa
Za zdí na zdi! Ještě hodně moc zdi!

Výhled je každopádně v každé části procházky naprosto úžasný, protože takhle část je zrovna na kopečkách a zeď se klikatí až až úplně do dálky. Na konci jsme si dovolili sednout a sníst svačinu a já jsem tam vyfotila panďulíky, aby jim to taky všichni věřili, že tam byli :). Do jedné fotky mi vskočil zaujatý číňan a vypadá u toho tak roztomile, že tuhle fotku přidávám taky :).

mapa
Panďulíci
mapa
S veselým pánem

Občas zase přišli číňani na focení a všimli jsme si, že krom toho, že oslovují když lelkujeme, tak ještě rádi využívají, když je někdo odvážný a zeptá se. Takže po prvním focení přijde ještě 1-2 nezávislé skupinky - ale víc už zase ne, to už je jim asi taky trapné. V každém případě, Velká čínská zeď je z těch míst, kde zastavit se i jen na pití je velice nebezpečné :).

V průvodci se taky autoři věnovali tomu, jak se dámy na procházky po zdi oblíkají. Normálně by mi to bylo vážně fuk, ale když o tom psali, tak jsem na to koukala. Jen chvíli jsme čekali na první číňanku v lodičkách a spolu s ní jsem si cvakla i dalších pár. Nejvíce mě potěšila ta na poslední fotce - vymóděná ve vlající halence, s kloboučkem a naprosto skvěle praktickýma botama pro výlet na starou vojenskou památku -- v teniskách. Já si v tomhle připadám hloupě a číňani to vůbec neřeší.

mapa
Boty!
mapa
Boty!
mapa
No a do třetice -- boty! :)

Po prohlídce zdi (tam jsme přijeli cca v 9:00 a hotoví jsme byli asi ve 13:00) jsme ještě šli hledat muzeum, které mělo být zdarma k lístku. Našli jsme ho, ale v pondělí je zavřené, takže smůla. Vyhráli jsme tak čas na jízdu k hrobkám Mingů. V infocentru nás poslali hledat bus č. 879, že nás tam vezme. Frontu jsme vystáli a tentokrát jsme se už transportovali v sedě a po cestě jsme si hezky zdřímli.

U Mingů už nebylo moc času, bylo to na prohlídku jedné z hrobek - a tam nás bus vysadil. Byla to ta jedna jediná, kde se chodí do podzemí. Hrozně se tam chlubili, jak je to první hrobka vykopaná vědeckou metodou. Ve skutečnosti se jim tam zřítila postranní chodba a kdesi našli nějaký nápis, který je nasměroval ke kopání. Pravda, aspoň tam neprobořili strop, ale i tak nám to nepřišlo jako tak převratná záhada :). Jak může být těžké najít hrobku, když kolem ní je obrovská kruhová zeď a ta hrobka je přesně uprostřed. Ještě navíc je tam altánek a v něm obrovský šutrák, na kterém je ten císař podepsaný, asi nevěděli jak se takoví mingové pohřbívají, nebo nevím. Navíc v podzemí celkem nic nebylo. Stěny holé, akorát pár krabic s císařem a císařovnami, pár ozdobených dveří a neprasklé vázy :). Ale nahoře bylo ještě i muzeum a tam byly pěkné věci.

mapa
Já sedící na slonovi před hrobkou
mapa
Krabice s ostatky
mapa
Neprasklá váza a trůn
mapa
Pohled na jednu z hrobek z dálky - je vidět altánek, ve kterém je podepsaný císař, kopec hlíny, pod kterým je zakopaný a kolem něj velký kamenný kruh.
mapa
Procházka po obvodu hrobky - prý, že člověk nemá dobrý posmrtný odpočinek, když na něm neroste opravdu hodně stromů.

Po příjezdu do Pekingu jsme zkusili ještě jít na Pekingskou kachnu, ale přijeli jsme moc pozdě. Restaurace se nám buď nelíbily (pže volali čísla jen čínsky) nebo už bylo plno a nebo naopak moc prázdno. Pod náměstím nebezkého klidu jsme našli jednu kachní restauraci, která se nám zalíbila, protože vypadala dost anglicky mluvící. Kachnu jsme přeplánovali na druhou část návštěvy Pekingu a aspoň jsme věděli, kam půjdeme :).

Dneska jsme se stravovali pouličně a tak jsme snědli kusy masa na špejli, jakousi housku s mletým a párek zabalený v palačince a všechno bylo spíš divné než dobré :).

Na nádraží jsme pak dorazili asi v 11, vlak nám jel až kolem 3 ráno, tak jsme tam čekali a pospávali. Díky návodům, co nám dali číňani, jsme se zorientovali docela svižně a dobře, takže to bylo dost v pohodě. Dokonce jsme zvládli pomoct jinému číňanovi, aby mu neujel vlak :). Na vlak jsme čekali v čekárně, která byla pro něj určená a byla dost nechutná, všude bylo hrozně lidí a ti kolem sebe hromadili strašné spousty odpadků. Jednou za čas prošel uklízeč a ten to smetl tak to tam chvíli i vypadalo celkem kulturně. Aspoň tam bylo dost židlí k čekání. Fajn bylo, že vlaky měl vlastní čekací kusy chodby a byly dobře rozprostřené, tak jsme měli dobrý přehled o tom, kdy nás zavolají na ten náš.

Cesta nočním vlakem byla dost v pohodě. Do vagónu nás pouštěl speciální pán a pak hned zamykal, takže jsme si připadali celkem bezpečně. Kupé nemají dveře, ale vlastně to není až tak špatné. Když jsme vlezli do vlaku, bylo už dost pozdě a všichni spali a tak jsme měli trochu problém najít naše místa, ale kdosi nám zase poradil a čínské znaky pro nahoře a dole a uprostřed jsme se naučili dopředu :). Kupé bylo jinak fajn, bylo dost místa na sezení a příjemná deka a polštář a matrace taky nebyla tak "hard" i když to byl jen "hard sleeper".

Den 4 - Datong

Vlak do Datongu dorazil chvíli před o půl desátou ráno. Já jsem měla jako první plán jít najít cestovku CITS, že je někde u nádraží, protože jsem odtamtud chtěla mapu. My jsme měli jen nějakou pochybnou mapu vytisknutou z internetu a chtěla jsem nějakou lepší :). Hned jak jsme vylezli z vlaku, chytil nás nějaký chlap a ukazoval nám Visutý klášter a já jsem si říkala - co to je zase za otrapu - ale pak ukázal, že je zrovna z CITS. Mluvil něco o zájezdu, já jsem po něm vyloudila slib, že nám v jejich kanclu dá mapu a o zbytku se pobavíme tam. Mapu slíbil, tak jsme se nechali odvést. Po cestě se tvářil vesele a sdělil mi, že vypadám velmi mladě, takže tajemství mého úspěchu u čínských dětiček je asi odhaleno. Pak řekl, že vypadám jako dítě, tak to jsem se ale trošičku urazila :).

V kanclu z něj kromě mapy (celé čínsky) vylezlo, že tam zrovna má 2 francouze, kteří si chtějí nechat zorganizovat výlet k Hanging templu a Yungang grottoes a potřebujou další lidi, abychom doplnili minimální kapacitu. Za výlet chtěli 100 juanů na hlavu, což mě překvapilo, protože je to stejná cena jako v našich 7 a 8 let starých průvodcích. Nakonec jsme se rozhodli se na výlet přidat, protože zrovna tyhle dvě památky jsme taky moc chtěli vidět a já jsem je měla v plánu na 2 dny, protože jsou daleko od města a v jednom dni se to bez taxíka těžko stíhá. Minimální počet lidí bylo 5, ale my jsme byli 4. Někdo jiný z té cestovky přitáhl ještě nějaké 2 další nafrnění cizince (mimozemšťany), ale ti to odpískali, tak jsme jeli jen 4.

Kolem desáté jsme nasedli do auta pro asi 7 lidí a vyjeli jsme k Visutému klášteru. Chvíli jsme pokonverzovali s francouzema, ale pak už moc ne. Francouzi byli v číně na 4 týdny a jeli podobný okruh co my, jen měli navíc Šanghaj a jeli to v opačném pořadí (takže už byli v závěru výletu a už je čekal jen Peking).

Klášter byl maličký a dřevěný a vypadal jako na všech obrázcích na internetech. Je to starý klášter vtisknutý do skály, kopírující ji a maximálně využívající prohlubně ve skále pro místnosti a podporu. Chrám podpírají celkem žertovně vypadající dlouhé špejličky, tak nějak spíš jen položené na skále než upevněné, že je dost s podivem, že chrám ještě stojí. Původně stál na břehu řeky (která ho taky pravidelně vyplavovala), ale teď je řeka za přehradou a je to ok. Ten chrám je prý zajímavý ještě taky tím, že má svatyně všech 3 hlavních náboženství. Nám se v každém případě nějak nepovedlo rozpoznat, který sál je který.

Dalším překvapením bylo to, že jsme vůbec nezaznamenali, že by někdo řešil kapacitu kláštera a bylo tam asi maximum číňanů na minimum metrů čtverečních. Kromě toho, že jsme nevěřili, že se nezřítíme, se prohlídka sunula velmi, velmi pomalu (takže v případě zřícení jsme zcela jistě všichni na kaši). Výhoda je, že jsme měli spoustu času si vše prohlídnout, jen nebylo moc příležitostí volně fotit, protože jakmile jsem popošla o krok, krok zpět už nebyl realizovatelný.

mapa
Visutý klášter - povšimněte si částí podpíraných kůly.
mapa
Klášter vrůstá do skály
mapa
Hustota číňanů a kůly
mapa
Upevnění kůlů - dost hardcore

Další zastávka byly jeskyně Yungang a celou cestu tam jsme spali. Jde o zhruba 1500 let starý komplex jeskyní vytesaných v pískovcové skále. V každé z jeskyní je alespoň jeden a asi spíš alespoň 100 budhů různých velikostí (v součtu něco jako 50 000) asi podle motta "čím víc Budhů, tím víc adidas". Původně byli Budhové zpěvněni sádrou a vymalovaní jako omalovánky, ale čas se na nich podepsal. Protože pískovec je hodně měkký, po letech jsou budhové úžasně zvětralí.

mapa
Jeskyně
mapa
Uvnitř jeskyně - do dírek v budhovi býval upevněný sádrový "makeup" :).
mapa
Zvětralé nožky (dole jsou totiž dva vchody = vzduch proudil)
mapa
Jedna vybarvená budhyně. V popředí pak jsou dvě nohy - zvětralá část a pozůstatek ještě zasádrované části.
mapa
Stěna s motivem "Budhování" (v každém okýnku je malý budha a kdysi dávno jich asi byly fakt tisíce).

Jeskyně se nám moc líbily. Tam jsem se o studentské vstupné musela snažit víc - já jsem si neprodloužila licenci ISIC a Ruda si zase nevzal fakultní kupon, takže mi vysvětlování dalo celkem zabrat, ale nakonec rezignovali a slevili. Po cestě z jeskyní jsme ještě našli zvon a tak jsme si na něj zazvonili :).

mapa
Buch

Asi kolem 6 večer jsme se pak sešli s francouzi u auta a jeli jsme do Datongu. Tam jsme našli náš hotel (je hned naproti nádraží :)). Rudu v hotelu zaujal minibar, tak jsem ho musela taky vyfotit :). Večer jsem ještě zašli na jídlo k panu Leemu a pak jsme šli spát.

mapa
Minibar s kompoty a instantníma polívkama :)
mapa
Večeře - u mě tofu, polívka s řasama a Ruda má kdo ví co.

Den 5 - Datong

Díky tomu, že jsme včera zvládli i Yungangy i klášter, mohli jsme to dneska vzít víc zvolna. Vstávali jsme později, snídali jsme po 8. a až do 9. A pak jsme se ještě váleli v posteli :). Na snídani to bylo celkem fajn, ale pořád tam číňanky všechno myly a vytíraly a my to pořád bereme jako signál "jděte už pryč, zavíráme", ale tam se asi takhle myje pořád. A taky jsem tam měla hrozný problém s podlahou, protože byla prosklená a pod ní byly kamínky a já když jsem se nesoustředila, vždycky jsem udělala ten fantomový schod dolů a rozlívala jsem jim džusy... :-(.

Do města jsme odpočatí šli až v 11:00. Chtěli jsme popojet autobusem, protože to město je přecejen celkem velké. Dobrodružně jsme nastoupili do busu č. 4 a já jsem se zlobila, že jsme se nezeptali, jestli jede tam, kam chceme, ani jak se jmenuje ta zastávka, kam jedeme. Věřili jsme tomu, že to podle mapy nějak poznáme a měli jsme asociální náladu. Já jsem s buzolou a mapou zkoušela zjistit, jestli jedeme správně, ale brzo jsem se ztratila. Když jsme tušili, že už jsme na místě, vystoupili jsme a byli jsme dost v řiťce, protože jsme vůbec nebyli na mapě - žádná z ulic tam neexistovala. Tím jsme si taky nebyli moc jistí, protože jsme měli mapu jen čínsky se znakama.

Občas jsme se někoho ptali, ale lidi se tvářili, že nechápou, co je to mapa a občas nám něco ukazovali. Tak jsme bloudili a pořád jsme se na mapě nanacházeli a byli jsme dost nervní. Snažili jsme se taky zorientovat pomocí městské hradby a taky jsme až k ní došli, jenže hradby tam jsou v mapě dvoje a my jsme si nebyli jistí ani na které koukáme a prostě -- názvy ulic byly úplně mimo. Po čase jsme narazili na schopný párek číňanů a ti použili chytré telefony a zachránili nás - dovedli nás na zastávku, všechno nám vysvětlili a posadili nás do autobudu a nechali nás popojet 4 zastávky, abychom se dostali do historického centa a už jsme nebloudili.

Teď při cestě druhým autobusem jsme už pochopili, že jsme celou dobu byli na správném místě. Bohužel, nějak se stalo, že mapa neodpovídala stavu města a to zvláště kvůli tak dynamicky se rozvíjejícím stavbám, jako je historické městské opevnění z dynastie Ming (ale k těm ještě později).

Autobus nás zavezl k bubnové věži, od ní jsme si šli prohlídnout zeď devíti draků. To je praktická věc - číňani zjistili, že zlí duchové umí chodit jen rovně a když jim postavíte do cesty zeď, tak vám nevkročí do paláce, obzvlášť když je navíc postrašíte pomocí lichého počtu draků. Zeď devíti draků v Datongu nechybí v žádném programu zájezdů cestovek. Nevím, jestli je fakt tak perfektní, ale podobnou s pěti draky jsme našli ještě o půl kilometru dál a jještě jinou přímo s devíti draky v zakázaném městě.

mapa
Zeď devíti draků v Datongu
mapa
Zeď s pěti draky v Datongu
mapa
Zeď devíti draků v Pekingu

Po prohlídce dráčků jsme šli do chámu Huayan - po cestě jsme se zastavili v cukrárně, kde jsme snědli nechutně drahý zákusek, protože to bloudění bylo prostě nekonečně stresující. V chrámu se zákuskem v břiše jsme konečně vydechli a uklidnili se v příjemném prostředí zahrad (a hlavně se všemi číňany mimo naše osobní zóny). V chrámu jsme strávili dlouho a vystoupali jsme na pagodu, odkud jsme se podívali do kraje a našli jsme tam spoustu zbořených slumů a nemohli jsme se zbavit pocitu, že nám na tom městě prostě něco smrdí (průvodce sliboval, že všude budou číňani vozit uhlí na oslech a neuvidíme nebe stejně jako v Pekingu, ale to už tam není pravda a to by nám asi až tak nechybělo). Koneckonců, i tento chrám působil o dost prostorněji a tak nějak moderněji, než to, co jsme dosud potkali...

mapa
V chrámu Huayan
mapa
Chrám Huayan
mapa
Pohled z Pagody na leknínové hákáče :)
mapa
Pohled z Pagody

Pak jak jsme šli pryč, šli jsme zase kolem bubnové věže a ta už narozdíl od situace v průvodci byla přístupná a tak jsme na ni taky zašli mrknout, po cestě k dalšímu chrámu. Tam jsme už přišli na zavíračku, takže dovnitř jsme se už nedostali. Na jihu opevněného města byl ale vstup na hradby. Stejně jsme potřebovali pak dojít ještě k nádraží a tak jsme se rozhodli, že to obejdeme po hradbách.

Hradby jsou moc zábavná věc, protože o nich všude píšou jako o hrozně "ancient city wall". V pravém dolním rohu byla nějaká pagoda divoké husy a ta taky na mapách neexistovala. A jak jsem tak koukala na hradby, nedalo mi to a přečetla jsem si ty pasáže v průvodcích znovu. V našich cestovních průvodcích se psalo jenom o hliněném valu a tohle byla normální Velká čínská zeď kolem Datongu. Tak to nám už bylo naprosto jasné, co nám způsobilo ty trable s hledáním cest -- stavba hradeb totiž úplně změnila dopravní situaci ve městě a vlastně žádná z map, které jsme měli, už nebyla aktuální - a to ani ta celá čínsky z CITS!

mapa
Na hradbách půjčují kola (ale za poplatek a nešlo je vrátit na libovolném exitu, takže to je dost na nic)
mapa
Nové věžáky a nový starý věžák. Město vně a uvnitř.
mapa
Budoucí kamenný most, zatím pouze beton. V pozadí lze vidět původní městské hradby
mapa
CSI closeup na původní hliněný val druhých hradeb...

Později po večerech jsem si přečetla (na internetu, takže je to pravda :)), že místní starosta se rozhodl, že chce mít v Datongu víc přespávajících turistů než těch projíždějících, a tak staví historické město. Začal, ale neskončil a proto jsme potkali rozestavené hradby, "kamenné" mosty a velké zbořeniště původních domečků. Těžko říct jestli by nás to napadlo, kdyby to všechno zvládnul a neodešel před dokončením... a kdybychom dostali aktuální mapu, která by odpovídala skutečnosti.

Na vlak jsme pak šli pěšky, protože to byla snadná cesta rovnou na sever a už jsme docela tušili, co nás může potkat. Po cestě jsme zaskočili do nějaké restaurace na večeři. Tam měli jen textový jídelní lístek a když jsme zkoušeli vytabletovávat jídla překladem z OCR, vypadávaly nám z toho strašné věci :). Obsluha pak vytáhla nějakou recepční z hotelu a ta nám tlumočila. Vzali to jednoduše, Ruda řekl že chce jehně a já jsem si vzala kuře. A taky oba čaj a pivo a dobře jsme se najedli. Obsluha se na nás chodila koukat a taky se nám smála, jak jsme jedli, asi jsme byli trochu nešikovní :). Každopádně na začátku jsme byli hladoví s jídlem a pak jsme byli najezení bez jídla, takže myslím, že jsme konzumovali vcelku úspěšně.

Po jídle jsme si už jen došli do hotelu pro bagáž a šli jsme na vlak do Pingyao.

Den 6 - Pingyao

V 19. a 20. století bankovní centrum. Kolem něj historické hradby z dynastie Ming. Je to trochu skanzen, protože Cixi nesplácela půjčky a město zkrachovalo a banky šly jinam. Zajímavé je, že tam kromě bubnových a jiných věží a chrámů všeho jde jít i do rodinných sídel.

Do Pingyao jsme dorazili hrozně brzo ráno (kolem 6), ve vlaku jsme vyhráli spací kupé s italy, takže jsme se nevyspali úplně perfektně (jsou šíleně hluční...). Po vystoupení z vlaku nás odchytl nějaký chlapec a chtěl, abychom si u něj uschovali zavazadla. Oficiální úschova vypadala v tu ranní hodinu dost zavřeně a pořád se nám chtělo míň se štvát s krosnou než dát vydělat domorodcovi. A rovnou jsme šli do starého města, že po cestě sníme nějaké pouliční snídaňové jídlo, které budou číňani snad smažit :).

mapa
Pouliční snídaně
mapa
Ruda kupující pečivovitou věc

Když jsme přišli k hradbám město ještě spalo, ale nespali prodavači map. Mapu jsme potřebovali a tady zadarmo asi žádnou neseženem, tak jsme jednu asi za 3 yuany koupili (jo, je to velká investice). Ve městě jsme se procházeli a koukali kolem a sem tam jsme něco snědli (nějaké pečivovité a langošovité placky). A posmívali jsme se vtipným jídelníčkům a hromadnému cvičení číňanů, dokud se neotevřely pokladny.

mapa
Omáčka na mojí babičce
mapa
Tahání zhnilého syna (? :-O)
mapa
Houbové znásilnění
mapa
Zombie walk

Dočkali jsme se otevření pokladen i veřejných záchodů a Ruda šel zajistit to první a já to druhé. Koupili jsme si hromadný Pingyao lístek se studentskou slevou - prý to taky bylo trochu práce, ale Ruda to zvládl ukecat. Jako první jsme se vydali na hradby, které byly skoro stejné jako v Datongu, akorát tady už kompletní kolem celého města a snad taky původní. A taky bylo vidět, že zevnitř je to ten hliněný val a zvenku Velká čínská zeď :). Šli jsme je obejít a v půlce jsme se zastavili, protože tam byla vysoce funkční socha stolku s židlema, kde jsme trochu usli než se slunko moc rozpálilo a zase nás probudilo.

Po cestě na druhé půlce zdi jsem si už pročítala poznámky v průvodci a koukali jsme, jak má zeď orazítkovanou dlažbu různýma písmenkama a letopočtama. Přirozeně, zfalšovat se dá vše, ale tady byly aspoň ochozené. Teďka už číňanům asi nebudeme věřit vůbec nic :) (ty na fotce nemám).

mapa
Val zevnitř
mapa
Pohled na střechy a sesouvající se zeď domu.
mapa
Číňani jak se chrání před přímým slunečním světlem (protože jsou upíři)

Ve městě jsme pak procházeli chrámy a to, na co jsme měli kombolístek. Pingyao je staré bankovní město, kde prý vynalezli placení šeky. Pak jim ale zatopila císařovna Cixi, která si napůjčovala peníze a pak je nevrátila a celé město zkrachovalo, takže se tam tak nějak zastavil čas. Nejzajímavější nám v Pingyao přišla možnost podívat se do bankovního muzea a do starých rezidencí bohatých rodin číňanů. Tam nás překvapilo, že se nějak moc neliší od těch chrámů, na které jsme zvyklí - je to větší dvorek a v něm je spousta malých domečků se třemi pokojíky - na rozdíl od těch našich, protože my jsme si radši zastřešili dvorek a udělali pokoj (nebo pokoje,když na to někdo měl) - asi nemají takové zimy.

mapa
Cvičiště (nesouvisející s domy)
mapa
Část komplexu domů bankovního ředitele.
mapa
Pokoj v komplexu domů bankovního ředitele.
mapa
Pokoj v komplexu domů bankovního ředitele.
mapa
Část komplexu domů bankovního ředitele.

Pak jsme tak nějak bloumali po městě a líbilo se nám, že do centra města se nedá vjet přes den na ničem motorovém, takže se tam dá chodit. Byli jsme ale dost unavení a usínali jsme za pochodu. Za konfuciánským klášterem jsme pak našli příjemnou čajovnu, kam jsme zalezli na nějaký zelený čaj a tam jsme sbírali energii. Vydrželi jsme tam sedět dost dlouho, bylo to tam příjemné, hrála tam příjemná hudba a byl tam chládek, na rozdíl od hrozného vedra venku.

Pak, když jsme vyšli ven, jsme zvládli zachránit 2 černošky (nasměrovali jsme je na vlak) a prohlídli jsme si rezidenci bývalého šéfa banky. Pak jsme už jenom trajdali kolem, pili džusíky a pojídali omelety. Na nádraží jsme pak šli celkem brzo (už v 8), protože nás bolely nohy a už jsme se nechtěli nikde socializovat. Tam už jsme jen čekali na vlak do Xianu.

Den 7 - Xian

Prohlídka slavné terakotové armády - 8 tisíc keramických plně vyzbrojených vojáků v životní velikosti, 3 stol. př. n. l. zakopaných, chvíli potom podpálených a zasypaných. V roce 1974 objeveni při kopání studny vesničanem, který nevěřil, že duchové jsou z terakoty, na rozdíl od těch před ním.

Nádraží v Xianu je dost šílené a má kolem spoustu zátarasů a těžko se tam vyznává :). Zvládli jsme tam najít nějakou úschovu zavazadel a turistické infocentrum, kde byl chlapec který uměl moc krásně anglicky a tak jsme se ho zeptali prostě úplně na všechno - na mapu (jen čínskou, jenže nám už to čtení znaků docela jde), na autobus k terakotovým válečníkům, na linky metra, dopravu k hotelu i dopravu z hotelu k nádražím, které budeme v následujících dnech potřebovat. Z internetu jsme měli staženou mapu plánu metra na kterém bylo tak asi stopadesát linek (tohle), ale chlapec se smál že tam jsou jenom dvě. Naštěstí ty jediné dvě, které jsme potřebovali a úplně náhodou se nám povedlo si najít hotel, který je přímo na přestupní stanici :).

Spoj na terakotovou armádu odjíždí hnedka od nádraží a tak nám přišlo vhodné tam jet, když už tam jsme :). Potkala nás číňanka, která nám ukázala frontu a vysvětlovala nám, že tam budeme stát aspoň dvě nebo tři hodiny a že nás tam za 350 yuanů odveze. No tak jsme jí poděkovali a zařadili se do fronty. Já jsem šla ověřit, že stojíme opravdu ve frontě na bus č. 306 (to se mimochodem taky od dob průvodců nezměnilo :)). Ve frontě jsme čekali tak půl hoďky nebo 20 minut a odvezli nás tam za 7 juanů na hlavu -- a v autobuse se jen sedělo.

Terakotová armáda měla mastný vstup a nedali nám slevu. Já jsem omylem prořekla Rudovi, že vojáci jsou v životní velikosti, protože jsem nevěděla, že to neví :-(. Škoda, bylo by to pro něj asi ještě o to víc WOW *doge wink*. Vevnitř každopádně byla armáda. 3 hangáry s výkopy, spousty vojáků, spousty lidí, dusno jako prase, vzduch žádný, teplo strašné. V půlce prvního hangáru jsme museli vyjít na vzduch, jinak bych tam asi padla. Aspoň jsem si prolítla popisy armády v knížce, abychom to nemuseli číst vevnitř a věděli jsme na co se máme koukat. Sice jsme si koupili audio guide, ale ten stál za prd. Jinak výstava byla samozřejmě úžasná, jen občas jsem některé věci viděla jen zezadu, protože představa, že se procpu mezi upocené číňany byla až příliš stresující :).

mapa
Typický pohled na armádu
mapa
Množství číňanů, užívající si typický pohled na armádu... Je jich asi tolik, jako terakotových vojáků.
mapa
Vojáci a koně
mapa
Kušník
mapa
Generál - a v jeho čele neprostupná masa.
mapa
Lučištník (toho číňani tolik neobdivovali, takže se k němu dalo dostat)
mapa
Občas armáda vypadá už jako po boji
mapa
Tady je vidět otisk dřevěného kola povozu (dřevěné věci se rozpadly a zmizely)

Po prohlídce jsme nabrali nějaké suvenýry (hodně malých vojáčků) a zaplatili jsme za ně asi několikrát víc, než jsme měli, ale smlouvání je prostě těžké a mě to občas prostě fakt nebaví (a Rudu to nebaví nikdy). Pak jsme vrátili audio guidy (to bylo trochu těžší než se zdá, protože komplex je tam dost velký a my jsme odešli jinudy než jsme přišli, takže to vyžadovalo pomoc několika strážníků), zašli jsme něco sníst a pak jsme marně hledali odjezdy autobusů.

Dalo nám dost zabrat najít autobusy, protože všude byly směrovky ale nikde nebyli číňani a ani tam nebyly ty autobusy, ani jejich stanoviště. Jedny trochu dražší autobusy tam stály a mohli jsme do nich vlézt, ale my jsme chtěli jet těma, kterýma jsme přijeli, tak levně, jako jsme se dostali sem. Pak jsme si vzpomněli na hledání davem a všimli jsme si proudu číňanů za roh a tak jsme je následovali. Tam stály busy 306 a lidi do nich občas skákali. Byl trochu problém, že busy stály tak nějak na silnici a nikde nebyly čekací zábrany a chlívky na frontu a tak lidi stáli v chumlech. Nejdřív přijížděly ty dražší busy a tam se lidi moc nehnali a ještě jeli už na stojáka. Když přijela 306, tak skoro nezvládla přes dav otevřít dveře a všichni se tam dost šíleně cpali :). Do prvního jsme se nedostali a začali jsme uvažovat, jestli se nevrátíme tam za roh a nepojedem raději kultivovaněji ale dráž. Nakonec jsme si dali 2 pokus, s touhou po full china experience. Nasadila jsem bohumínskou výchovu a prostě jsme tlačili číňany před námi dovnitř. Chvíli jsem se bála, že mi Ruda zůstane venku, ale ten to taky dokázal :). Já jsem měla taky dost obav o foťák, ale ten to taky přežil. Trochu zábavné bylo, jak se ti samí číňani, co křičeli a rozmačkávali se ještě před pár minutkama o autovus tak teď seděli způsobně jako by se nic nestalo :). Kdyby se nepovedl tenhle pokus, asi bychom už jeli slušně dráž -- to hledání nám zabralo hodně času a příliš váhání by mohlo zapříčinit to, že bychom se zpět dostali už jen taxíkem...

V Xianu se nám povedlo nejspíš těsně před zavíračkou vyzvednout bagáž a už jsme si v pohodě došli na hotel. Po cestě jsem koupili nějaké jídlo a jedno z toho byla čokoláda s kokosovým olejem a chutnala jako mýdlo s motorovým olejem -- a tou jsme zakončili dnešní den plný čínských zážitků.

Den 8 - Jeskyně Longmen (Luoyang)

Jeskynní komplex přes 100 000 vápencových Budhů. Ještě víc Budhů, takže ještě víc adidas. Mnoho Budhislav, přemíra Budhování. Ve skalních stěnách to vypadá, jako nějaká ledňáččí hnízda. Budhové tam lítají do teplých krajin.

Ráno jsme vstali zase dříve v 5:30 abychom vyjeli s velkým předstihem na rychlovlak do Luoljangu. Hotel sedí skvěle na metru, které jede asi půl hodiny až k nádraží. Na metru jsme zjistili, že první jede až v půl sedmé a tak jsme se chvíli báli, že přijedeme jen s příliš malým předstihem a vůbec nestihneme nastoupit (všude se píše 45 minut a my budeme mít spíš tak 25). Nakonec jsme normálně jeli metrem a všechno jsme stihli, takže obavy byly zbytečné - hlavně jsme asi neměli ani moc časově úspornějších alternativních nápadů.

V rychlovlaku jsme jeli superrychle asi 300 za hodinu a celou cestu jsme zase prospali. Na nádraží jsme se drželi španělů, kteří jeli taky do jeskyní a jeden z nich mluvíl čínsky. Ten nás nabral spolu se sebou do autobusu, který asi jezdil zadarmo a rovnou se tam i kupovaly lístky. My bychom měli asi nárok na studentský ale protože jsme moc nerozuměli, co se kolem nás děje, tak jsme s tím neotravovali a zaplatili, co se po nás chtělo. Tady jsme měli nevýhodu, že místní nádraží je novější než naši průvodci a tak o něm vůbec nic nevíme.

Bus nás zavezl k jeskyním a dali nám vstupenky. Tyhle jeskyně jsou z vápence a tak vypadají dost jinak než ty v Datongu. Bylo tam víc Budhů a Budhislav. Budhové byli mnohem méně zvětralí a tak bylo víc vidět, jak jim protibudhisti ulamovali obličeje. Už jsme viděli hodně chrámů a tak se v tom trochu vyznáváme, takže jsme si ukazovali na všechny Budhislavy, stěny z budhování (to je tapeta s hodně maličkých 3D Budhů) a měli jsme problém poznat, která z jeskyní je sín 10 000 Budhů, protože to tam byly tak nějak všechny. Bylo hodně vlhko, hodně teplo, ale zataženo takže jsme přežili. A jeskyně s Budhy vypadaly jako hnízda ledňáčků v břehu řeky, takže jsme vydedukovali, že tam Budhové odtáhli poté co si dynastie přesunula hlavní město a že Budhové přirozeně nehnízdí v hlíně ale ve skalách.

mapa
Hnízda Budhů
mapa
Velcí Budhové
mapa
Jeskyně s mnoha Budhy a pozůstatky malování
mapa
Stěna s budhováním :-)
mapa
V každé díře bydlí malý Budha!

V ceně prohlídky pak byl i klášter, kde Čankajšek slavil 50. narozeniny a já jsem tam jedla divný zelený nanuk který byl asi z hrášků. Jinak se to nijak nelišilo od ostatních klášterů v číně :). Taky jsme viděli kus deštného pralesa (vskutečnosti nějaký hřbitov).

mapa
Klášter
mapa
Destičky
mapa
Jituno ser na modlení!

Pak jsme došli k autobusům a protože jsme odjížděli pomalým vlakem narozdíl od příjezdu rychlým vlakem, už se nám hodily nezastaralé informace s našich zastaralých průvodců :). K nádraží ještě stále jezdí bus 81 a od dob dávno minulých zdražil o celou půlku juanu. Nějaký číňan nám to vše potvrdil, protože sami bychom si ještě netroufli jen tak někam sednout a odfrčet, a ještě nám rozměnil peníze, abychom nedejbože nepřeplatili. Cesta na nádraží trvala asi hodinu, protože jsme stáli u každého baráku, ale my jsme času měli dost, tak nám to bylo fuk, hlavně že víme, že tam dojedeme :).

Na nádraží jsme sehnali sušenky a pití a snědli jsme studené nudle v nějakém škaredém fast foodu a čekali jsme na vlak do Xianu, který měl asi hodinu zpoždění. Jedině jsme se báli, že nepoznáme, že už jsme v Xianu. To nakonec naštěstí problém nebyl, protože tam vystoupil skoro celý vlak a průvodčí to prošel a hlásil to taky dost nahlas. Mezitím tam taky prošlo hodně různých vozíků s ovocem a i s nějakým teplým vařeným jídlem a i nějací lidi se svíticíma, blikacíma a vyhrávajícíma kravinama. A zas tam byla na zemi spousta bordela a bylo to o dost nechutnější než jsme zvyklí, ale vlak jel a to je hlavní :).

Vlak stihnul to šílené zpoždění nahnat takže jsme do Xianu přijeli včas. Rychlovlakem to bylo asi za 2 hodiny, teď jsme jeli 5,5 h. A zítra nemáme žádný velký výletový plán, takže můžeme spát až do vyspana a nic nás nebude honit.

Den 9 - Muslimská čtvrť v Xianu

Tenhle den jsme jenom žrali. Taky jsme byli ve Velké mešitě, ale moc se od ostatních chrámů neliší - jenom tam chybí ti Budhové.

Ráno jsme vstávali až mezi 10 a 11 ráno a vyšli jsme až asi o půl jedné. Měli jsme v plánu prozkoumat muslimskou čtvrť. Nakonec jsme toho o moc víc ani nestihli.

První plán byl sníst tam snídaňooběd. A najít kebab. A to bylo prvně co nás kebab zradil, protože tam nebyl. Aspoň tam nebyl takový, jak ho známe. Taká pořádná pečená šiška masa byla na celé ulici jen 1 a tu nikdo nechtěl a nehlídal. A jídel tam bylo milion, spousta grilovaných potvor a jogurtů a grilovaných banánů a divných tofuvěcí a tak. Tak jsme tam chodili kolem a všechno jsme jedli a pak jsme se i smířili s tím, že kebab bylo fakt prostě maso napíchnuté a opečené na klacku. Ale bylo to dobré.

mapa
Kebabář
mapa
Kebab
mapa
Koš s kebabími ostatky
mapa
Ruda pijící jogurt
mapa
Číňanky nakupující smažené banány

Pak když jsme byli celkem najezení, procházeli jsme se kolem a rozhodli se nakoupit suvenýry, protože doteď jsme tomu moc nedali. Když po nás pořád pořvávali stánkaři tak nás to hrozně štvalo. Tady to bylo fajn, ale bylo to dost náročné, protože Ruda není ochoten smlouvat a já to jednak moc neumím a druhak jsem pořád taky dost nesociální, a tak jsme museli po každém nákupu hrozně odpočívat :). Někdy někoho seženu a nechám se to smlouvání naučit :). I tak si myslím, že jsme sice přeplatili dost, ale neplatili jsme tak, aby to na české bylo drahé. Původně jsem si myslela, že takhle z daleka dovezu suvenýrů víc, ale brzo jsme na ten nápad zapomněli.

Byli jsem si tam v mezičase taky prohlídnout velkou mešitu jenže vypadala úplně stejně jako ty ostatní chrámy akorát tam byly občas taky arabské nápisy a v posledním sále, kam patří ten nejhustější budha, byla místo něj modlící část, kam jsme nesměli.

mapa
Mešita
mapa
Modlící část
mapa
Obrázek s kudrlinkama
mapa
Toulavá kočka

Prošli jsme se ještě k hradbám, ale na ty jsme nakonec už pak vůbec nešli, protože vypadaly stejně jako ty v Datongu a Pingyao. Po cestě do hotelu jsme šli už za tmy a potkali jsme zajímavé věci, jako číňany loupající živé krevety, jiné hrající karty a jinou část muslimské čtvrti žijící v noci a tedy s další spoustou super jídel.

Den 10 - Posvátná hora HuaShan

Je to Tao a je to o Pangu. Text v průvodci je ale zábavnější. Když se rozděloval jin a jang a v nich ještě malý jin a malý jang, narodil se z toho taky Pangu. Ten strávil život tím, že kladivem a dlátem pracoval na rozmezí země a nebe. Místo sedmi dnů to ale nakonec to dělal asi 18 000 let (buď je to reference na bibli, nebo to znamená, že se trochu přepočítal). Pak (si sednul, aby si odpočinul) zkameněl v posvátnou taoistickou horu HuaShan. V jiném průvodci pak psali o někom, kdo jednou vylezl nahoru a pak se bál seslézt (ale už nevím kdo, myslím, že dolů ale poslal vlaštovku). A pak tam číňani udělali slavnou Plank Walk pro ty, co se nebojí kutálet hodně dlouho dolů.

Ráno jsme si zase přivstali, protože jsme šli na vlak do HuaShanu na posvátnou taoistickou horu. Už jsme věděli, že rychlovlaky se stíhají dobře a že první metro stejně jede až v půl, tak jsme mohli vstát o trochu později. Ve vlaku jsme stejně zase cestu prospali.

Na nádraží v HuaShan vystoupil celý vlak a všichni číňani houfně naskákali do neoznačených autobusů a taxíků a ti, co zůstali na ocet, nevypadali, že by něco věděli. A my jsme zrovna měli zase asociální náladu a nikoho jsme se nechtěli ptát. Počkali jsme si na taxík, který přijel od hory a zabrali si ho, aby nás tam taky odvezl (udělal to za 20 jéček, no jinak bychom se tam nedopravili).

U hory jsme dělali zmatky, ale našli jsme plánek, na kterém jsme všem ukazovali, že nejdřív jedeme na severní vrchol a že to obejdeme a dolů sjedeme jinou lanovkou. Dole nám prodala vstup na horu s 50% slevou za studenta a bus na lanovku taky tak. U lanovky se ale platilo zas a tam už bylo na studenta jen 10%.

Nahoře nás hned chytili prodavači medajlí, že jsme zdolali Huashan, a tak jsme si řekli, že to byl opravdu výkon, nechat si vyvézt zadek nahoru lanovkou, to je fakt aspoň na to falešné olympijské zlato :). Mi se tam pak záhy vybil foťák, protože jsem zapomněla, že nevydrží nabitý nekonečně dlouho. No tak jsem si řekla že si to tam prostě zapamatuju :). Ono pak stejně mrak obstoupil horu a nebylo nic vidět a pak začalo šíleně lít a to už vůbec na focení nebylo.

mapa
Taková vrcholová kniha
mapa
Potulní cowboyové a týpek v růžovém klobouku
mapa
Kdo ví, co se tam píše, ale je to Tao!
mapa
Takový milý altánek - myslím, že tam přilítávají fénixové (asi když se tam svlíkají nějaké pohledné panny).

Hora ale byla příjemná. Jsou tam chrámy a cesty, výhledy -- když je vidět přes mraky -- jsou moc pěkné a cesta je dost kultivovaná, takže jsme si nepřipadali v ohrožení života (jen v některých místech jsme nechtěli zakopávat a klouzat pod zábradlím :)). Obešli jsme si všechny vrcholy asi kromě centrálního (jakože přímo toho místečka kde je plaketa, že jsme vyvrcholili. Stejně je uprostřed, takže je trapný :)). A došli jsme i k té slavné Plank walk, kde kromě toho, že už pršelo, tak byl stánek, kde lidi doklíčovávali do veselých kompozic na fotkách z chodníčku. Každý může být hustý, i když se bojí nebo prostě jen nechce umřít.

Kousek za západním vrcholem začalo příšerně pršet a tak jsme tak tak došli do kláštera, kde jsme pak stáli asi hodinu a pořád lilo jak z konve. Bylo nám dost líto těch, co stáli někde na půl cesty a jestli se chytili někde v zácpě číňanů, měli smůlu a prostáli tam celý slejvák.

mapa
Chanec

V nějakou chvilku se nám už přestalo chtít stát a tak jsme šli na lanovku, která stála další spousty peněz a byla hrozně dlouhá a cesta taková závraťovatá k poblití. A pak nás taky ještě šíleně skásli za další autobus k bráně, takže tohle byl asi nejdražší výlet za celou dovolenou... :).

Opět jsme zpět do Xianu jeli z jiného nádraží - pomalým vlakem, tím samým jako předevčírem, jen z jiné stanice. Po cestě jsme potkali dvě Rusky a ty se s náma podělily o taxíka. Tam jsme taky byli v obložení chtivých taxikářů, tak jsem si vybrala toho nejhezčího. Jinak, my jsme na ruskách poznali hned, že jsou rusky. Rusky na nás jen poznaly, že mluvíme slovansky. Jedna proto, že nám trochu rozuměla, ale druhá byla smutná, že ne. Tak jsem jim něco málo řekla rusky, a to se i druhá Ruska se zaradovala, že vlastně česky taky trochu rozumí. Na nádraží jsme Rusky ztratili, protože my jsme měli lístek a ony ne, takže pravděpodobně jely o několik vlaků dříve a nepřijely do Xianu po půlnoci.

Ve vesničce HuaShan jsme chtěli sehnat ještě něco k jídlu k večeři, ale byla to šílená díra a nevěděli jsme, jestli to, kde lidi jedí, je nějaká stravovna, nebo tam normálně bydlí a jenom nezavírají dveře. Zalezli jsme do nějakého podniku, co vypadal slušně, ale zas tam neuměli ani ň, jídelák měli jen ve čmáranicích a ceny dost šílené. Každopádně jídlo jsme si moc nedokázali vybrat a tak paní náhodně ukazovala do jídeláku a my jsme na ni krčili ramenama a kývali hlavama, protože jsme vůbec nevěděli. U třetího jídla z ní vypadlo "noodles". Ty jsme ti taky objednali a pak už paní přestala. Dostali jsme i nějaké pivo (na to stačilo ukázat prstem, to jsme komunikačně zvládli). A pak, po té co jsme neskutečně dlouho čekali a vesnické holčičky se lepily na skleněné dveře restaurace jako na akvárko s rybičkama, jsme dostali vaječinu (za 28 juanů) a vařené kopřivy s česnekem (za dalších 28 juanů). Nakonec jsme naštěstí dostali i tu hroudu nudlí za 15, a z toho jsme se jakš takš i najedli...

koprivy
Nejdražší kopřivy na světě...

Po nejdražším a nejhnusnějším jídle v číně jsme šli ještě na nádraží, kde jsem našla nejdražší a nejhorší veřejný záchod v číně :). Stál mě celý 1 juan (jinde jsou zdarma) a byl to takový ten echt záchod, který mě strašil ve snech ještě před cestou. Nebyly tam kabinky ale zástěny vysoké asi do pasu. A nebyly tam dveře. Ale byla tam tma! A byl tam jen jeden rygol a jsem ráda, že tam byla ta tma. No to byla dost hrůza a to je to přecejen ve vesnici s nádražím a ještě navíc se tam musí pořád určitě hemžit dost turistů, byť spoustu z nich stáhlo nové nádraží rychlovlaků...

Den 11 - Xian

Prostě jen flákárna v Xianu, vlastně jsme nestihli nic moc.

Poslední den v Xianu jsme zase spali dlouho. Jednak náš vlak z Huashanu přijel lehce později, takže jsme se do hotelu dostali snad až po jedné v noci. A druhak náš hotel měl checkout až ve 2 odpoledne :) V plánu už bylo jen prozkoumat oblast za městem - pagody divokých hus a podobně. Na městské opevnění jsme se vykašlali, protože už jsme je viděli v Datongu a v Pingyau a tyhle jsou prostě úplně stejné, jen dvakrát tak dlouhé.

Malá husí pagoda byla v areálu městského muzea a bylo to zavřené. A mi to bylo líto, protože jí někdo ustřelil hlavu (jakože jí chybí vrchních pár pater) a tak vypadala fakt docela autenticky. Nakonec vypadala dost podobně jako Velká husí pagoda, která měla otevřeno. Malá husta tedy darovala jen dlouhý pěšo pochod, ale po cestě jsme dostali hlad a tak jsme měli dobrodružství se sháněním jídla :).

Vlezli jsme tam do nějaké pěkně vypadající restaurace s řadou obrázků a koukali se na ně. A personál se koukal na nás, ukazovali si a nikdo se s náma nechtěl moc bavit. Pak asi losem jako v hunger games vybrali jednu dobrovolnici, která nás dostala na starost nakrmit a byla z nás hrozně roztomile rozpačitá, až jsme se báli, že umřeme hlady a nebo že budeme jíst další kopřivy :). Slečna vždycky mluvila moc hezky, ale pak nedořekla žádné obsažné slovo - takže třeba uměla říct "Would you like to eat" a pak se začala smát. A potit. A culit. Chvíli nás chtěli nechat hovořit s něčím na telefonu, ale já jsme nepochopila, že je to možná tlumočnice, ale myslela jsem že je to program, takže to bylo taky trochu divné. Nakonec slečna ale vymyslela, že by nám mohla nabídnout něco, co už někdo jí, takže jsme se snadno dohodli že dostanem prostě nudle... a nakonec Ruda ulovil i nějaké pití a jako třešnička na dortu jsme zaplatili jen 20 juanů za vše a já jsem zjistila, že mi číňani rozumí, když říkám "cesuo" (jakože záchod).

mapa
Nudlové jídlo, co vyšlo na 20 pro oba i s pitím...

Po jídle jsme šli k velké husí pagodě a chrámu, kam jsme zase šli asi sto let. Akorát jsme stihli vyšplhat na vršek pagody a rozhlídnout se kolem a byl už čas jít na vlak, abychom to stihli i se zastávkou v hotelu pro odložený bágl.

mapa
Ruda s husí pagodou
mapa
Výhled z husí pagody

Vlak jsme stihli. Bylo to stresující, bylo to upocené, bylo tam hodně zmatků a hodně bezpečnostních kontrol vod, batohů a zadních kapes (o jednu kontrolu víc než všude jinde - při vstupu do nádraží i před vstupem do waiting roomu nás prošacovali a proskenovali). A prvně na odjezdové tabuli byly čísla míst k čekání jen čínsky, ale měli jsme štěstí a byly tam pro nás zrovna jen ta čísla, která známe (já znám jen 1, 2, 3 - prostě příslušný počet vodorovných čáreček...). Při nástupu do vlaku jsme se ještě pozdravili s nějakým polákem, který se zrovna tlačil v davu vedle nás. Ale ten jel jiným vozem, takže naše interakce skončila už po dvou větách.

Ve vlaku jsme byli v kupé s rodinou číňanů (máma, táta a dcera). A holčičce jsme se moc líbili a tak, jen co se osmělila, si s náma popovídala skrz své rodiče tlumočníky. Takže jsme se dozvěděli že má 9 roků a viděla jsem její učebnici a ona viděla naše turistické průvodce a já jsem dostala na památku náramek, ale nevymyslela jsem vůbec nic, co by mohla ona dostat na památku ode mě, protože s sebou takové věci nenosím a nikdy se mi to ještě nestalo. Asi bychom si s sebou pro takové příležitosti něco brát mohli, jako třeba pohlednici s českem, odznáček nebo nějakou podobnou malou a skladnou blbost, protože je škoda nemít při výměnném obchodu k výměně nic než smrduté ponožky.

Den 12 - Peking

V původních plánech na příjezd do Pekingu bylo v tento den v plánu ZOO a akvárium, ale rozhodli jsme se to vyměnit se Zakázaným městěm z kachních důvodů - protože na kachnu se musí přijít včas a čekat frontu.

Ráno jsme hned po příjezdu (a transformaci do vepřové tlačenky v metru a zpět do stavu lidského) stavili v hotelu odložit věci a překvapivě nás rovnou ubytovali, i když ještě nebylo 12. A neměli pro nás náš pokoj bez okna a tak nám dal pokoj s oknem a bezkonkurenčním výhledem na krátkou stříšku a zeď vedlejšího baráku. Stejně jsme v pokoji nechtěli nic dělat, tak jsme tam jen odhodili závaží a šli ven.

Hnedka jsme vyrazili do Zakázaného města a byl děsný pařák. Číňani kupovali mražené lahve s vodou a pak je jako neandrtálci rozbíjeli o chodník, aby získali trochu vody. Ve frontě na lístky jsme se uvařili ten den už aspoň po desáté. Při prohlídce města jsme učinili několik pozorování. První bylo to, že číňaní jsou sice jako smrad a vyplní každý libovolně velký prostor beze zbytku, ale že v určitých dnech to pravidlo platí pouze na oblasti ve stínu (a v rámci hory HuaShan to platilo na místa, kde neprší). Asi jsou to přecejen trochu lidi (a doopravdy se potí, fuj). Dalším pozorováním bylo, že evidentně exponáty opravdu neprohlížejí, ale jen fotí. A nebo fotí někoho u těch exponátů, jak se na ten exponát vůbec nedívá (to je asi trochu normální). Občas mi přišlo, že je snazší se na exponáty koukat na displejích smartfounů než skrz upalcovaná skla a zeď čínských hlav :). Další z pozorování se týkalo gift shopů, kde jsme koukali na ceny a zjišťovali jsme, že nejsme úplně špatní smlouvači, pořád jsme vše v Xianu dostali o dost levněji než nabízejí tam.

Výdejna audioguidů, kde mají i češtinu
Zakázané město s lidma
Dlouhé zdobené schodiště
Detail střechy
Zakázané město
Ještěže se dneska fotí takovýma plackama, jinak bychom toho spoustu pořádně ani neviděli.

Jinak je palác hrozně hustý. Hodně harmonie a moc feng šuej, a taky pec jako prase (to jako celý komplex). Čínská nanuková kultura je ale pěkná, protože nanuky jsou všude a levné. Ze zakázaného města jsme v každém případě vyšli jako pekingské kachny - napuštění vodou a pečení ve výhni, abychom byli zevnitř vaření a zvenku zlatavě křupaví. Asi jsem se tam trochu připálila, páč mi pak později večer bylo trochu na kolaps.

Východem z města začal hon na kachnu - na to jsme se ale museli dostat na druhou stranu Zakázaného města i náměstí Nebeského klidu - prostě štreka jak blázen, to bychom mohli pajdat klidně hodinu. Ale byli jsme hodně odvážní a našli jsme zastávku autobusu číslo 5 a našli jsme úplně sami, kam jet a kterým busem. Trochu pomohlo, že místo, kam jsme jeli, bylo stavěno jen ze dvou znaků a většina ostatních tak ze 4. Taky jeden ze znaků byl brána (vypadá to prostě jako vrata, to už umíme :)) a tak se to dobře hledalo i pamatovalo. Pak už jsme jen došli ke kachnám, Ruda se postavil do nějaké fronty, která byla zrovna poblíž a nevěděli jsme, na co je a já jsem při prozkoumávání front nakonec v kachní restauraci bez fronty získala rezervaci na dobu za dvě hodiny a příslib budoucí kachny :). Na oslavu tohoto úspěchu jsme snědli dvě matcha zmrzliny.

Ruda v pandí čepici, konzumující matcha zmrzku
Zakázaná fotopříležitost

Na kachnu jsme čekali plní nadšení, protože restaurace byla plná kachen a plná lidí, kteří je jedli a taky lidí, kteří slintali v čekárně. A měli okna do kuchyně, kde bylo vidět, jak je vystrkují do ohně a zase zastrkují (kuchaři, vystrkujou ty kachny). A panel, který volal lidi ke stolům, ukazovat skvěle čísla a když tam byl někdo mimozemšťan, tak to psalo anglicky, takže o nás bylo krásně postaráno a nebáli jsme se, že nám kachnu někdo sní.

Kachna pak k nám po objednání na stůl přišla skoro hned. Bohužel ji kuchař porcoval o kus dál tak na něj nebylo zas nějak úžasně vidět, ale mezi stolky by se k nám asi neprocpal. Číšníka pak Ruda poprosil o předvedení, jak se balí kachny, tak nám to ukázal. Postup se shodoval s popisem, který jsem si četla na internetu - prostě vymáchat v omáčce, naskládat na placku, zamotat a sežrat. Nakonec jsme snědli kachní mozek a vypili kachní polívku (to je ta voda, co je uvnitř kachny, když se kachna peče).

Kuchař kachní
Kachna připrvená ke sbalení -- později jsme teda dávali víc cibule.
Já si cpu kachní zámotek do hlavy! Fotek bylo víc, ale nechtělo se mi je sem cpát :).

Den 13 - Peking

Dneska je poslední den v Číně a jdeme do ZOO na pandy a pak do akvária na delfíny a na žraloky a na velryby! :)

Nejdříve jsme jeli metrem tam, kde je ZOO zahrada a ta zahrada byla hned jak jsme vylezli z díry. Koupili jsme si kombolístek na ZOO+Pandy (asi 20 juanů) a šli jsme tam. Na internetu jsme se dočetli, že je to obecně velmi hrůzostrašný zážitek, ale dozvěděli jsme se to od američanů, tak jsme jim to nevěřili.

První jsme šli k pandám, kde jsme byli snad více než hodinu. Koukali jsme jak jedna panda spí, druhá panda spí a třetí pandě opravují vnitřní výběh, takže panda musí být v horku venku a tam je přichcíplá. Obešli jsme to mnohokrát, takže jsme viděli fázi kdy panda venkovní okousávala plastovou flašku a fázi kdy panda č.1 z vnitřního výběhu baštila a pak se rozvalila a hodila bobek. Byli jsme vybavení, já pandím tričkem a Ruda pandí čepicí, takže když se pandy dost nehýbaly, vyfotili se číňani s našima pandama.

Panda jí
Panda leží a občas hodí bobek

Po uspokojení mých pandích potřeb jsme se vydali po ZOO. Chtěli jsme se mrknout na noční ZOO, protože to je naše nejoblíbenější část. V této části ale byla tma. Úplná tma, vůbec nebylo vidět ani na krok. Číňani noční zvířata navíc fotili s bleskem a svítili si na ně baterkama. Pak při hledání australského pavilonu jsme spatřili číňany krmit kasuára rohlíkem a přála jsem jim, aby jim uklovnul tři prsty a pak je snědl. Pak jsme si koupili ty nejnedobřejší hranolky a kuřecí tortilu a šli jsme do akvária, abychom nezačali pohlavkovat nebo kousat číňany do zadků.

Rodina číňanů krmí kasuára rohlíkem.

Do akvária jsme dostali studentskou slevu! A to bylo fakt fajn, protože tam byl vstup dost mastný. (tím jsme vyhráli hotovost určenou k tomu, abychom ji pak večer projedli). Šli jsme tam zrovna abychom stihli krmení rejnoků atp. v korálovém útesu. První přechodovou komoru s blbýma rybama jsme jen proběhli a šli jsme hned ke korálům. Všichni číňani byli na cvičení delfínů a tak tam nikdo nebyl a bylo to moc fajn. Mají tam obří želvy a dlouhonohého kraba a spoustu rejnoků, ale hlavně medůzy a mořské koníčky! A na krmení taky nikdo moc nebyl, což bylo taky super, tak jsme viděli jak potápěč jede na želvě a kudy se krmí rejnok - ale to jsem nefotila, to jsem si jenom zapamatovala.

Želva
Medůza
Medůza
Medůza
Medůza
Akvárko, Ruda for scale
Mořský koník
Krmič rejnoků
Pokus o vyfocení znuděných číňánků - nejdříve krásně seděly 3 holky přilepené na mobilech, ale jen mě zmerčily, nenechala se rušit jenom jedna :)

Po krmení v korálech jsme si prošli ostatní akvárka, jako žraloky a běluhy a nějaké další blbé ryby. Asi 45 minut před začátkem delfíního představení jsme se usadili do sálu, abychom měli dobrý výhled. Cvičení jsem taky nefotila, to jsem si taky jenom zapamatovala, ale bylo celkem fajn :). No po cvičení už akvárium skoro zavíralo, tak jsme ještě rychle vběhli do korálů rozloučit se s medůzama a mořskýma koníkama a pak jsme šli na metro.

Večer jsme se stavili na Pearl market a pak jsme jeli prožrat peníze na noční trh, kde jsme jedli jenom ty dobré věci páč na brouky se nám moc nechtělo. Já jsem si musela doplnit to, co jsem doteď nestihla, takže ještě vypít mladý kokos a snědla jsem holuba a pár dalších věcí. Po jídle jsme jen zašli do hotelu pro bagáž a jeli jsme na letiště, aby nám neujel proslední spoj kolem půl jedenácté.

Night market
Pečení holubi
Paní pečící holuby
Holub dobrý!
Holub dobrý!
Stánek s lepším zbožím (hadi, housenky a pavouci...)
Nějací škorpióni k jídlu

Diskuze

©Vendula Rosová 2010 - 2018