Zradlo

2016/2017 O výtvarce v ZUŠ Beroun

Když jsem se v září rozhodovala, co se vším volným časem, zapsala jsem se do spousty jazyků a zase do výtvarky. Hýbat jsem se mohla jenom omezeně a stejně jsem líné prase, tak hlavně že se můžu vymluvit na koleno :-)

Leta jsem nevyprodukovala skoro nic pořádného a do ničeho nepořádného se mi nechtělo. Když už tvořit, tak je třeba přece tvořit něco, co k něčemu bude. Vyjádřit myšlenku, sdělit příběh, chytit inspiraci. Přisuzovala jsem to tomu, že když mám plnou hlavu matfyzu a málo volných minut týdně, nemůžu toho udělat moc. A když nemám co zajímavého povídat, tak toho moc nepovím. Tak tohle je takové obrázkové plkání. Vlastně je taky fajn.

Jako lenochod, když si nezarezervuju pravidelné hodiny týdně, tak je vždycky spousta praní, mytí nádobí, chození do města, přemýšlení nad domem, 9gagování, spaní, ukulelování, hulahopování ... eh, prostě, na trénování to chce trenéra a kreslící a malovací trenéři jsou na kurzech kreslení a malování. A ZUŠ v Berouně dělá kurzy pro dospělé. A měli poslední místo jenom pro mě :-).

Jaké to asi bude?

První hodiny jsou pro mě vždycky náročnější, protože ačkoliv každou novou věc budu chtít hned zkusit, když se v té nové situaci pak opravdu octnu, tak je hrozně náročná a musím přeprat celého vnitřního autistu. Lidi jsou divní a říkají mi věci, které nechci slyšet a budou mě nutit dělat věci, které nechci dělat :-).

Třeba od první hodiny nemám ráda paní zástupkyni, která začla seznámení tím, že se mi veřejně vysmála, že jsem se přihlásila online, bez talentovek a ještě na kurz pro děti. Kromě toho, že mi to nepřijde jako dobrý conversation starter, tak to samozřejmě není pravda, protože přece nejsem úplný kretén (za které se teď asi vzájemně s paní zástupkyní považujeme). Na druhou stranu, je asi dobře, že ve vedení školy je i výtvarný agent, v Bohumíně to tak nebylo a výtvarný obor byl jenom od dělání log, PFek a plakátů na Vánoční konzerty, kam jsme osobně přišli jen pokud byly v době výtvarky, my jsme o tom předem nevěděli a ředitelka na nás pak zle zírala, že nemáme naškrobené košilky :-). Výtvarnice zástupkyně je pak asi krok blíž k porozumění.

Jak je ve výtvarkách zvykem, erární materiál prostě není. Mohli jsme se spolehnout, že budou erární papíry (a naštěstí i stoly a židle), ale všechno ostatní... ee... ale to přece samozřejmě všechno máme doma :-) já osobně jsem musela zainvestovat jen do věcí na akvarel (barvy, štětce, papír). Doplnila jsem při té příležitosti i štětce ploché na akryl, ty moje už byly trochu zatvrdlé ochechule. A koupila jsem si papírovou pásku (co stojí asi 10 korun) a pak jsem ji tam někdy zapomněla, když si ji někdo půjčil, tak už ji zase nemám. Barvy jsou dražší, to bych ještě uznala :-) Ale proč si pořád musejí všichni kupovat i těch pár maličkostí za pár korun... (uhly, rudky, tužky... suché pastely!) Suché pastely mají největší sílu čím víc barev člověk má. Nejlepší zábava Bohumínské krabice s pastely byla ta, že když jsou všechny ve stejné krabici, velmi brzy začnou ve smíseném prachu úplně všechny vypadat stejně. Když se tam má najít ta správná barva, musí se setřít ten šedohnědofuj povlak ze spousty okreslených špalíčků. A ještě tam nějaký vtipálek vmíchal olejové pastely a to je teprv dobrodružné! No a tady si budeme každý používat svoje.

Jsme dospělí, ty věci si můžeme koupit sami. Na druhou stranu se zavalím materiálem, který mě třeba vůbec nebaví. A ano, když budu mít doma krabičku rudek a uhlů, určitě je spíš použiju "jen tak" a "až budu mít náladu" tak si jen tak sáhnu do šuplíku a nakreslím... To bych měla říct svojí krabičce uhlů, kterou jsem si koupila někdy na střední a od té doby jsem ji otevřela až na tomhle kurzu. A suchým pastelem jsem si akorát malovala obličej na černo skřetovo a zeleno goblinovo.

A pak je tady oblíbený linoryt, který provozují všechny kurzy výtvarného oboru každý rok ale nikdy nemá ZUŠ k dispozici lino. Tohle se geografickou polohou nemění, je to asi folklór. Vždycky musí nastoupit hodný tatínek (v tomto případě pan učitel z našeho kurzu), který někde najde roli lina, která vyřeší problémy na ... no na moc dlouho ne, lino prostě nebylo a nebude. Aspoň rydla jsme si nemuseli kupovat vlastní, s těma bych se doma mohla tak dloubat v nose. (V Bohumíně taky pravidelně nastupovala hodná maminka z železáren a drátoven, poskytující nekonečná kola drátu k drátování keramických nádob, ale tady nejsou blízko asi žádné drátovny, tak bohužel, chybí jenom lino).

Tak teď už obrázky. Moc si už nepamatuju, v jakém pořadí obrázky šly, ale ono na tom pořadí tolik nezáleží. Kurzy výtvarky v ZUŠkách jsou spíš takové zážitkové a objevovací, aby si každý zkusil co nejvíc technik a věcí a určitě tak narazil na něco, co ho baví a co mu jde. A ideálně si zkusil něco nového (a já jsem si taky zkusila pár nových věcí).

Zátiší na úvodních hodinách

První hodina bylo testovací zátiší s vázou (takže umění), kde mi vnitřní autista plakal, kam se to dostal, kde mu zase někdo povídá, že tu vázu má šišatou a to dno málo kulaté (myslím, že ať je dno nejkulaťoulinkatější ze všech kulaťounkých den, vždycky by mělo být "ještě o kousek kulatější"). Pravda je, že váza opravdu byla trochu šišatá, a výsledek byl díky opravě dobrý, zrelaxovaný mozek spokojený, takže jsem se rozhodla autistu přeprat (a příště to udělat kulatější, samozřejmě). Ale byla jsem celkem v šoku z toho, jak mě zase někdo peskuje a jak je mi to nepříjemné.

Uhel A2
flickr

Kromě zátiší uhlem (paní učitelka píše do mejlů zásadně úhel, což je moc roztomilé) jsme si udělali nějakou zeleninu akrylem. Ta mě potěšila - mojí oblíbenou technikou, oblíbená kategorie, a i když podezřele mnoho lidí nazvalo nazelenalou krabici máslem (takhle velké máslo, no prosím!). Byla jsem ráda, že jsem ještě všechno nezapomněla, ani jsem nedostala moc vyhubováno, že máslo není dost máslovaté.

Akryl, A3
flickr

Krajina

Další zádrhel, který jsem musela přeprat, bylo, že naše paní učitelka učí práci s akrylem o dost jinak, než jsem zvyklá. Přístup, který nám doporučila, byl hodně akvarelový a ten jsem doteď nikde nepotkala. Až jsem z toho musela googlovat, co je vůbec správně. Podle mě je nejlepší přítel malíře 1) nekonečný zdroj barev 2) nedostatek času 3) o velikost větší štětec, než by si malíř myslel, že potřebuje. To všechno vytvoří spoustu skvělých podmínek k práci. Nešetřím, nepiplám! A akryl je prostě pasta (a basta) :-) Legitimní přístupy jsou prý oba, ponechala jsem si svůj a nějak se smířila s tím, že v polovině případů budu dělat pravý opak toho, co se mi říká.

Začli jsme krajinou akrylem podle fotky právě tím akvarelovým způsobem, s čímž jsem dost bojovala, a to jsem si vybrala krajinu z Islandu, kde navíc nejsou vůbec žádné stromy... Výsledek je asi celkem fajn, ale já prostě krajinář nejsem :-).

Další pokusy byly akvarelem, což, když tedy zapomenu všechnu práci s vodovkama (vodovky stejně nikdo nikdy nebral vážně), tak to byl naprosto první pokus. Taky vcelku stresující, docela brzo se celý papír kroutí, všechny barvy se míchají, všude kolem je plno vody. a čím víc opravuju tím víc to teče. To bude chtít ještě dost pilovat. Za dvouhodinovku jsem stihla přemalovat starší foto z Šumavy a ještě jeden vodopád z Islandu. Ten akvarelový výsledek vodopádu vypadá překvapivě gynekologicky jako roztažené nohy. Je hrozně pohlavní, ani nevím jak se mu to stalo, ehm, přitom ta fotka taková vůbec není.

Strokkur, akryl, A3
flickr
Šumava, akvarel, A3
flickr
Gynekologický vodopád, akvarel, A3
flickr

V závěru kurzu jsme se ke krajině vrátili a šli jsme zpátky na stromy. Potrénovali jsme strom pastelem (stihla jsem ještě ke konci hodiny i jednu jehhličnatou rychlovku uhlem). Na další hodině pak fokus na vodní hladinu (to je asi trochu mazanice, ale z dálky celkem OK). Se stromy jsem vždycky dost bojovala, nikdy jsem si je dost nenacvičila, nikdy mě ani moc nelákaly. A jsou prostě jenom zelené.

Strom, suchý pastel, A3
flickr
Jehličnan, uhel, A4
flickr
Les s odrazem, suchý pastel, A4
flickr

Úplně poslední byla malba v plenéru a to bylo rozhodně zajímavé :-). My v Bohumíně každorok chodili kreslit ven akorát jednu hloupou břízu na zahradě, vždycky tužkou... pak nás někdy vyvedli kreslit uhlem na hřbitov, no ale pak už jsme asi nevytáhli paty z baráku. Teď jsme sbalili barvy a plátna a šli pro změnu taky na hřbitov, na Tetín, s veřejnými záchodky poblíž a supr výhledem na skály a Berounku. Vůbec malovat na mokro venku je supr. Jak na krajinu nejsem absolutně zvyklá, bylo to nekonečně únavné. Už v půlce jsem narazila na malou krizi, protože když to trvalo takhle hrozně dlouho, já jsem byla prakticky na začátku, fleky, teda stromy, se flekatily jako fleky a ještě úplně špatně zelené... no chtěla jsem ať už ten obraz prostě skončí :-). Procházkou na záchod mi došlo, že jsem unavená a s takovým přístupem to bude stát za prd (jak vyjádřil Willy Wonka, když se cítím mizerně, i moje čokoláda chutná mizerně). Tak jsem se najedla svačiny a když jsem už byla najezená, tak jsem snědla ještě další kus svačiny, protože jsem pořád neměla ani za mák energie. A pak, když odpor k zelené přepral strach, že ty namíchané barvy v horkém slunečném odpoledni seschnou a budu je muset znova míchat, jsem se propracovala od dokončeného pozadí přes ty další plány k pro mě uspokojivému výsledku. A zajímavému zážitku. Ale malovat si někde sama by mi bylo trapně. (pokud není těch malujících lidí na hřbitově za kostelem 10, tak prostě všichni automaticky předpokládají, že víte, co děláte... a koukají přes rameno a úplně tím člověku rozbijou trans. flow. soustředění. intimní kontakt s pozorovaným stromem, který v nestřežené chvilce úplně změní kompozici.)

Na místě, Tetín, akryl na plátně
flickr
Tetín, akryl na plátně
flickr

Lidi

Další supr umělecké téma jsou lidi. Lidi jsou těžcí, protože jsou tlustí, ale i ti co nejsou tlustí jsou pořád hodně těžcí. Protože mají složité rozměry. A protože mozek hraje proti nám na všech frontách. Lidi mají v hlavě nejlepší rozpoznávač lidí, který zajistí, že každý sebemenší kousek, který je špatně, prostě vypadá opravdu špatně. Kvalitnímu koukání to ale nepomáhá, protože zároveň vnucuje lidem úplně špatné vnímání tělesných proporcí. Třeba každý, kdo kdy kreslil portrét (s někým, kdo je odborník na to říkat že "to dno vázy je málo kulaté"), určitě slyšel, že "ty oči nejsou doopravdy tak velké", "to čelo udělejte větší" a "nezapomeňte, že někam se musí vejít mozek". Protože kam se lidem koukáte, kde má nejvíc emocí a podle čeho se nejlépe pozná?

Tak jsme si užili trochu zábavy v tom přeprat vlastní mozek, vidět očima opravdové věci (ačkoliv naše oči nejsou opravdové) tak, jak opravdu vypadají. Začli jsme na neživých věcech, každý tedy trochu jinak. Já začla uhlovou bustou nějaké panenkové paní Afrodity, a pak dvěma malbama lebek, na které jsem obzvláště pyšná, protože jsem si je jednak neskutečně užila a druhak si myslím, že se opravdu povedly.

Busta, uhel, A3
flickr
Lebka černobíle, akryl, A2
flickr
Lebka barevná s draperií, akryl, A2
flickr

Pak přišli na řadu naháči. Teda živí modelové. Děti ze střední. Oblečené. Ale živé a jenom naše, a těch jsem doteď taky zpracovala poskrovnu (ono je to hodně nudné 2 hodinové posezení s velmi nejistým výsledkem - a že bych cvičila portrét podle fotky, to mě vážně vůbec nebaví). Nejdřív tedy portrét uhlem, hoch vypadá o kus starší a trochu víc jako elf, než vypadal předtím. A taky jsem mu posouvala ucho tak dlouho, až mu roste trochu špatně :-). Podoba dokonvergovala ale tak, že je asi celkem rozpoznatelný, a to v jednu chvilku, kdy jsem se kriticky zakoukala na papír, byl přede mnou úplně jiný člověk... to jsem předtím taky zapomněla dodat, když se člověk dost nehlídá, hrozí, že místo modela nakreslí sám sebe. Nebo trangender sebe. Modela s liftingem obličeje. Korejce přeoperovaného na jeho kreslíře.

Na druhém sezení byla paní učitelka nemocná, suplovala ji paní z keramiky. Ta nám naordinovala spíš rychlejší střídající se polohy, abychom se míň piplali a víc cvičili, a to byla taky pěkná zkušenost. Sousoší, které mělo být větší (a měli jsme na něj třeba půl hodiny, nebo třičtvrtě?), trochu ujelo a ještě jsem pak přiběhla pozdě do kina, jak jsem se do něj zabrala. Slečna normálně uhbená jako lunt dostala trochu macatější zadek :-). Z hodiny jsem šla taky spokojená, sama se k tomu stěží dostanu. Podle fotek je to nudné a kdo jiný by mi postál? Je to práce, a nezábavná.

Portrét, uhel, A3
flickr
Skicy postav, uhel, A3
flickr
Postavy, uhel, A3
flickr

Zvířata něco TUŠí

Když už jsem zmínila suply, tak přejdu na supl č. 2 nějakého pána spolužáka naší zástupkyně, který nás učil vytušit nějaké studie kytiček. Ten se mi nelíbil (ale mi se napoprvé nikdy nikdo nelíbí). Tak to jsme hodinu dělali čárky a kolečka a vlnovky a pak jsme chvilku čárali jakousi větvičku. S tuší jsem ale někdy předtím taky v nějaké hluché chvilce udělala vázičku s hadrem (nějaká rychlá půlhodinovka, kdy už nestálo za to začínat nic pořádného). Tuš je adrenalinová pro ty, co se bojí. Kam šáhnu, tam to zůstane. Už navždycky! Mě se to líbí, protože se pak cítím, že nejsem srabík. Srabíci se k tomu bojí kaněk, ale ty se s dobrým perem moc nestávají.

Větvička, tuš, A3
flickr
Vázička, tuš, A4
flickr

A s tuší jsme pokračovali ke zvířátkám. Chlupaté zvířátka se prý tuší dělají dobře, protože když kreslíř kopíruje směr chlupů a dělá čárky dlouhé jako chlupy, tak to zvířátko snadno vypadá jako zvířátko. Já jsem jich nikdy moc neudělala (nevím jestli kdy vůbec nějaké...), tak jsem měla liščí premiéru. Tuš mě hodně překvapila. Je asi pravda že je prostě lehká, když jsem koukala ostatním přes rameno, tak to všem hrozně moc šlo. Obecně jim spousta technik hodně šla - a to myslím, že leckdo držel ty nástroje prvně v ruce. Tuš měla asi nejlepší výsledky.

Liška, tuš, A4
flickr

Se zvířátky jsme pokračovali na ptáky, technikou na akvarel, který se dá pěkně doplňovat tuší. Paní učitelka donesla nějakou zásobu fotek, ze kterých jsme vybírali. A tak jsem udělala nějaké kolibříky nebo co já vím, barevné ptáky, co vypadali, že budou akvarelem zajímaví. Tuší jsem je nedodělávala, není kam. Lehký vzletný akvarel se ještě taky nekonal :-). Odhodlání přeprat tuhle techniku se stupňuje.

Kolibřík nebo tak něco, akvarel, A3
flickr
Další kolibřík nebo tak něco, akvarel, A3
flickr

Grafika

A na předposledně jsem si nechala moje asi nejmíň oblíbené téma vůbec. Přišla ta část roku, kdy se mi do výtvarky vůbec nechtělo, obzvlášť když se říkalo, že příště bude koláž. Nebo linoryt. Nuda největší. Tyhle techniky mi vždycky přišly jako úplně nejblbější, abstraktní věci po všech směrech hloupé, a že je může dělat leckdo bez talentu, vymyslet si kdovíjakou chytrost o tom, co to strašně promyšleně znamená. Asi u obou technik se mi povedlo to, že jsem schválně na některou hodinu nešla, protože jsme měli dělat koláž nebo linoryt, a já se jim chtěla vyhnout, a místo toho dělali něco super, jako třeba nevímco suchým pastelem, a na tu koláž a linoryt jsem stejně přišla. Naše paní učitelka (a náš budoucí pan učitel) tvoří přesně takové divné věci. Ale když jsem si je vygooglovala, tak se mi jejich tvorba líbila. Což se nedá říct o těch věcech, co na dané téma produkuju já :-) Zase ten čokoládový přístup - jak by to taky mělo dopadat s tím, co si o tom myslím.

První jsme dělali koláž, kde moje koláž dopadla poměrně hloupě a nudně a nezajímavě. Pak jsme dělali linoryt, na který jsem udělala kopii fotky můry, kterou vyfotila před lety maminka na dovolené na Slovensku. Kdybych to dost promyslela, tak řeknu, že jsem udělala můru, protože nenávidím můry, ale myslím, že to byl jeden z mála obrázků, o kterém jsem věděla, kde ho rychle najít, když nechci kopírovat random obrázky z googlu. Mamka si už nepamatovala, že danou můru vyfotila, a já jsem s výsledkem linorytu celkem spokojená, tak to nakonec nebylo tak špatné, jak jsem čekala. Poslední grafika byla vytrhávací technika, kterou dělá naše učitelka, tj. že jsme si akvarelový papír napustili akvarelovýma barvama, pomatlali to černým akrylem, pak jsme do toho řezali a mělo z toho vyjít asi umění. Akvarel se nám moc nepropil (prý inkousty fungujou líp), no destruktivní práce byla celkem uspokojivá, udělala jsem hmyzí křídlo, protože nenávidím hmyz. Ve skutečnosti to taky vyšlo docela ok a paní učitelka mi dala kontakt na svou spolužačku, která dělá a prodává hmyzí náušnice, které jsou hezké.

Nějaká novinová koláž, A3
flickr
Můra, linoryt
flickr
Trhané křídlo
flickr

Vincent van Gogh

Před Vánoci jsme dělali Vánoční dárky. Dělali jsme kopie slavných mistrů. To jsem už někdy provozovala, dělali jsme v Bohumíně puzzlověci (každý z kurzu dělal jeden čtvereček - výřez obrazu) různých paní s hranostajem apod. (to přímo jsme nedělali, to jsme tam měli dlouho vystavené od nějaké starší skupiny, dělali jsme nějaký jiný obraz, který si už nepamatuju, do kterého jsem dělala nějaký moudrý kousek horní čtvrtky nečí plešaté hlavy, nebo psa?). A pak mám taky doma nedodělanou kopii obrázku z kalendáře od Muchy (to je piplačka fakt neskutečná...).

Tentokrát jsem si vybrala jeden z obrázků, který mi poslalo IMP v sérii Díla slavných mistrů, ze kterých jsem si objednala jenom první sadu za cenu poštovného a pak jsem to zrušila s tím, že jsem si myslela, že ty obrázky budou hezčí. Na výběr jsem měla Vincentovu kavárnu (link wiki) a baletku od Degase, ale Vincentova kavárna vypadala snazší a taky hrála v Dr Who, takže volba byla celkem jasná. Paní učitelka ji posvětila, že ti Vincentové většinou dopadají dobře.

Tak jsem se do něj pustila. První dvouhodinovku jsem jenom linkovala mřížku a tužkou překreslovala detaily, co kam patří (přenos přes mřížku jsem taky dělala prvně, my jsme se s tím tolik nebabrali) a byla jsem unavená jak po celodenní šichtě. Další dvouhodinovku jsem stihla nějakou hrozně banální část, jako nebe a nějaký sloup... Nakonec jsem to dělala celkem asi 4 lekce, a myslím že některé kousky jsem ještě dodělávala doma. Stihla jsem to před Vánocema, takže jsem měla dárek pro bráchu.

Poučení jsem si odnesla hned několik. První bylo, že jsem si měla tu mřížku udělat méně výraznou, protože ve žlutých částech mi prosvítala (v jiných částech se aspoň projevila nerovností povrchu). Byla jsem naprosto paf, kolik práce dá zopakovat něco, co tam nějaký Vincent nejspíš udělal jenom plác plác plác nějakou barvou a dobrý. Bya jsem ještě víc paf z toho, kolik barev tam použil, a na kterých místech se objevily stejné odstíny (nebo odstíny promíchané z jiných částí obrazu). O zelené předmalbě ani nemluvím. A o tom koni v ulici, nebo spoustě lidí v kavárně, ani nemluvím - 3 tahy štětcem, ale je naprosto zřejmé, že je to paní, že má šaty a klobouk a že si povídá s tou paní vedle... a kolik je to práce, to mě překvapilo nejvíc. No, moje kopie má krom mřížky taky mnohem víc splývající tahy. A mnohem menší pastu (ty barvy se nějak nechtěly kupit). Na tátu ještě trochu jako optický klam působil jeden stín, který jsem trochu posunula, ale na mě tak nepůsobí.

Kopie Vincenta van Gogha, kavárna
flickr

Výlet do Paříže

Poslední kapitolkou, která by stála za zmínku k tématu, je zastávka v Paříži. Ale mnohem raději bych o ní napsala ještě nějaký samostatný a delší článek. Jeli jsme koukat na obrazy, protože do 26 jsem ještě měla nárok na slevněné nebo odpuštěné vstupné. A historii umění jsem vždycky velmi intenzivně zanedbávala (a nedalo to moc práce, všichni na ni z vysoka...) Mezi "opravdickými" obrazy jsme v březnu s celou rodinou Michlíků strávili 5 dní. Mě přepadla nejistota, co si chci a mám myslet o obrazech, které sama produkuju. Protože nejsou ani abstraktní, ani vzletné, ty na kterých mi záleží, jsou jednoduché, hravé, vyjadřující a oprošťující mě od myšlenky, kterou jsem potřebovala vyjádřit, aktuálně konfliktem světů, asociací věcí a tak. Třeba korábu na rozfoukané hladině pole s ječmenem. Nebo vlčího máku, který je drak. A balónkových zvířátek, které se chtěly projít po pláži. A nechci je dát z ruky. Z ruky dám jenom věci, které maluju proto, abych je dala z ruky. A tak jsem si nebyla (a ještě moc nejsem) jistá, co teda to umění je. A mám-li ho vůbec chtít tvořit. A co já to vlastně dělám :-). Jestli je nebo není nějaká ambice, která mi utekla, nebo se schovala, a kam kráčím.

Všechny mé existenciální problémy pak vyřešila návštěva Orangerie, kde jsme s průvodkyní prohlídli spoustu krásných věcí, a pak taky Henriho Rousseaua. Prej že obzvlášť Picasovi se to moc líbilo. Nevím jestli chtěl všechny jenom trolit, nebo mu ten neškolený (a tedy nezkažený? upřímný?) pohled na svět byl fakt sympatický. V každém případě, pokud tohle může viset v galerii, tak moje labutě s papírovými jeřáby si můžou dělat, co jenom budou chtít.

Henri Rousseau, fakt nevím co...
flickr

Během roku jsem přecejen stihla i něco svého. A to balónky na procházce. Je pláž plochá? Je. Je ostrov trochu srandovní? Je. Je moře dost mořovité? Co já vím? Žije se mi s tím dobře? No ano žije, tak tady to je, ten obrázek který mám od sebe jenom pro sebe. Já si prostě přece maluju obrázky, to je to, co dělám, nevím proč jsem si kdy myslela něco jiného :-).

Balónky na procházce
flickr

©Vendula Rosová 2010 - 2018